Tábor šamanů, dětský letní pobyt - červenec 2022
Domaslav,
9. až 21. července
Pokud vám nejde celé fotoalbum z tábora stáhnout, nainstalujte si prosím tento program.
Na faře v Domaslavi kousek od Konstantinových Lázní v západních Čechách jsme se začali scházet kolem půl třetí. K faře patří krásná zahrada, v jejíž užitné části máme povoleno cokoli trhat a konzumovat (maliny, rybízy, třešně, lichořeřišnice, spoustu bylinek). Hned jsme začali vybalovat a zabydlovat se. Kluci mají jeden velký pokoj, holky druhý. Kromě toho máme k dispozici ještě dva malé pokoje pro nejmenší šamany s doprovodem, obrovskou jídelno-klubovnu, kuchyň a půdu, kde se případně také dá nocovat. Čekání na dojíždějící táborníky krátíme průzkumem fary a okolí – v zadní části totiž zahrada vede otevřenou brankou přímo do luk a hájků za vesnici. Také jsme propátrali kostel sv. Jakuba většího vedle fary, který spravuje stejný spolek, co se stará i o faru. K večeři jsme si ohřáli párky, a pak zahráli aspoň jednu hru – foukací závody lodiček. Než jsme dohráli, jako poslední tento den, dorazil Dubíček, těsně před sedmou. Bylo nás tedy zatím sedm šamanů: Fox, Henrik, Márinka, Káťa, Ezra, Matěj a Dubíček. Večer jsme všechny šamany (i zatím nepřítomné) rozdělili do družin i dvojic a vysvětlili si schéma táborového dne a jeho základní principy. Spát jsme šli v deset, do jedenácti byla porada vedení, na kterou už pravidelně letos chodí také Dubíček a Henrik, kteří tu mají navíc role družinových rádců.
„Člověk se musí stát součástí přírody“, prohlásil mladý šaman. Slyšel to jeho průvodce a poznamenal k tomu: „Člověk už její součástí je, ale naším úkolem je pochopit to. A ještě větším úkolem poznat to a nejtěžším úkolem žít podle toho.“
(Ranní motta byla volně zpracována na motivy z knihy Ladislava Ruska, Návraty k pramenům, Praha: Ekumenická lesní škola 2001.)
Ráno jsme měli buzení o půl hodiny později než obvykle, protože ještě stále nejsme všichni a oficiální slavnostní zahájení je až ve 12 hodin. Na rozcvičce s tradičním „lovením ptáků, motýlů a brouků“ se ukázalo, že stačí přijít jen o pár desítek vteřin později a je beznadějně vysbíráno.
Po snídani jsme akrylkami malovali dřevěné placky jako základní komponenty na společný totem, který budeme vyrábět s Dášou a dokončovat až před Sdílením světla na podzim. Potom si družiny měly najít prostor na své posvátné místo, určit tvar pískové kresbě, která zde má být umístěna, a odstranit povrchovou sypkou vrstvu země, aby kresba lépe držela. Pak si šamani po jednom vybírali barevné písky pro své družiny. Z nich pak vysypávali společnou kresbu, jež měla vystihovat symbol jejich družiny. Henrikova družina udělala kruh s barevnými výsečemi, Doubravčina Sluneční soustavu. Zapojovali se i malí a nejmenší.
Potom jsme se věnovali přípravě oběda, budou uzené knedlíky. Přesně na oběd dojeli naši poslední chybějící šamani pro tento týden – Toník s Ráďou a Eliška, s Evou a Ondrou jako svými dospělými průvodci.
Po obědě, přesně v půl druhé, jsme oficiálně zahajovali tábor údery šamanského bubnu. Vysvětlili jsme si, proč je tento tábor šamanský, rozdali šamanské zápisníky a povídali si o vztahu přírodních národů k zemi a živým tvorům, s hlavním důrazem na zvířata. Také jsme si vysvětlovali vztah šamanských moudrostí k dnešní době – tábor nebereme jen jako hraní si na časy dávno minulé, ale hledáme, co ze šamanství nás může posouvat i dnes: ve vztahu k vlastní spiritualitě i nejrůznějším stále potřebným a platným dovednostem, znalostem a životu ve společenství.
Pak jsme na oslavu toho, že jsme zase pohromadě, vytvořili společnou skleněnou mozaiku, do níž každý přispěl svou výsečí. Potom dostaly družiny obtížný úkol: odebrat se ke svým posvátným místům, vymyslet si název, a pak podle něj postavit totem. Nebylo to rozhodně jednoduché, bylo potřeba, aby se všech pět členů družin, malí i velcí shodli. A to nejen na názvu, ale i u výroby totemu, do něhož měl každý vnést svůj tvůrčí nápad, zároveň to měli pojmout vážně, zkusit vystihnout moudrost, kterou čerpáme od živých tvorů i neživé přírody.
V obou týmech nejprve došlo na drobné nesoulady v názorech a jejich vysvětlování ostatním, ale nakonec se podařilo oběma týmům odvést skvělou práci! Tak máme družinu Větrných orlů a družinu Poutníků po hvězdách. A jeden totem je stylizovaný orel z profilu, divoký a krásně ozdobený včetně jednotlivých ocasních per, a druhý představuje hvězdářský dalekohled namířený na hvězdy nad ním, je i reliéfně zdobený a doplněný přírodními barvivy (třezalka a černý rybíz).
Pak bylo třičtvrtě hodiny osobní volno. Po něm následovala hra Zachraňte ohrožená posvátná zvířata, jíž předcházel úvod o tom, jak v některých kulturách byly určité zvířecí druhy téměř vyhubeny, jelikož bohužel lidé dosud věří v zázračnou moc jejich drápů, rohů, srsti a podobně. Na zahradě měla každá družina poschovávaných osmnáct kartiček s obrázky posvátných zvířat různých kultur světa a také kartičky s názvy těch kultur a místy, kde se zvířata původně nacházela. Dnes jsou to vesměs druhy ohrožené vyhynutím. Úkolem družin bylo po jednom vysílat své členy a hledat a přinášet všechny kartičky, a pak je párovat k sobě. Mohly využít i nápovědu, ale pak se jim přičítal čas. Poradili s tímto úkolem výtečně, Ondra s Ane byli až překvapení, kolik druhů se družinám podařilo správně spárovat, jedni s pěti a druzí se čtyřmi nápovědami to měli v podstatě celé dobře. Vyhráli Větrní orli.
To už se nachyloval večer a čas večeře. Dělali jsme obalované rohlíky ve vajíčku, aby se dojedly zbytky od snídaně. Skvěle pomáhali Fox a Rejla-Unicorna-Alicorna-Popcorna, no prostě naše Káťa. Po večeři si šamani hráli v matracovém bunkru na půdě, až spadl. To bylo velké neštěstí, ale Ondra jim ho pomohl znovu postavit. Dalo to opravdu dost práce, nakonec i nutnost asistence dvou dospělých, ale aspoň už všichni ví, že si musí na bunkr dávat pozor. Potom si tam všichni šamani společně hráli.
Večer jsme družinám rozdali první cihličky a za chvíli vznikly na obou základnách pro osady nejranější stavby: je zjevné, že všichni šamani pochopili, že první je třeba z celé osady vybudovat to nejdůležitější: totem! Letos totiž nikde na nástěnce nevisí žádné viditelné bodování, jen oficiální přepočet bodů na stavební materiál. Šamani body tradičním způsobem dostávají, ale večer za ně pro svou družinu získají cihličky, rozdělají si maltu a každá družina společně staví na překližce 40 x 60 cm svou vlastní šamanskou vesnici. Je to každý večer tak půlhodina až hodina společné soustředěné tvůrčí práce. Také jsme nově zavedli krabičku díků, do níž každý může během dne anonymně vhodit napsané poděkování komukoliv (bez omezení počtu poděkování). Večer se vzkazy přečtou a krabička se vyprázdní na další den. Je to moc krásný rituál, jenž, jak se ukázalo během tábora, některým šamanům i pomáhá říct to, co by se přímo třeba ostýchali vyslovit. Kalich zhasínala Ezra, putovní nefritový náhrdelník (za fyzickou pomoc) získal Fox a jantarový (za podporu a psychickou pomoc) Márinka. Ocenění za mimořádný výkon nebylo uděleno. Pak jsme si ještě rozdělovali první šamanské zuby a vyhodnocovali, jak se nám podařilo plnit předsevzetí, které si dáváme každé ráno. Všichni si pak až do večerky krásně hráli v bunkru.
Starý šaman přemýšlel: „Někdy bych nejraději zůstal na jednom místě – jako strom. To proto, že nikdy nestihnu promyslet vše, čím mne inspiruje právě to místo, kde usednu. Ať je to kdekoliv. – Ale člověk je uzpůsoben k trvalé pouti, nikoli k sezení, i kdyby to bylo na sebelepším místě.“ A později dodal: „Ostatně ani rostliny nejsou zcela nehybné. Putují jen v čase tisíckrát pomaleji – ale své děti vysílají se zvířaty, ptáky, větrem a vodou daleko do světa.“
Na rozcvičce byli všichni, i když není povinná. (Je ale zábavná.) A je zataženo. Kalich zapaloval Toník a přál nám, abychom si den užili a byli šťastní, i když prohrajeme, protože hrajeme s kamarády. Pak jsme doplnili rest ze včerejšího dne a začali „skalní malbu“ – zaznamenání vzpomínek na včerejší den na jednu společnou velkou čtvrtku odtáčenou z desetimetrové role. Každý přitom měl přemýšlet i o tom, jaké by si vybral šamanské jméno. Pro inspiraci jsme si povídali o totemových zvířatech a rozličných rituálech vedoucích k jejich objevení i o tom, proč vlastně totemové zvíře hledat, k čemu nám slouží. Dopadlo to takto: Fox – Kristík, Dubíček – Doubravka, Hledající kočička – Eliška, Ohnivý orel – Toník, Mníšek – Matěj, Datel Viktor – Ezra, Rajla – Káťa, Grey Bunny – Márinka, Ráďa – zůstal Ráďa, Dragon – Henrik.
Po určení šamanských jmen jsme se věnovali sběru a poznávání léčivých rostlin v okolí tábora, přesněji řečeno na zahradě fary. Překvapivě jich tu bylo hodně, celkem bez námahy jsme našli 19 druhů, a to jsme možná ještě něco vynechali. Někteří šamani si pak nasbírali své vlastní čajové směsi, které se teď suší na sítech zavěšených v zahradě. Každý, kdo chtěl, dostal lněný pytlíček, který si mohl vyzdobit a po usušení si v něm svou jedinečnou čajovou směs odvézt domů. Týna ještě uvařila jeden čaj z čerstvých bylin pro všechny na ukázku, a také aby šamany naučila, jak se bylinkový čaj správně připravuje – byl úžasně dobrý! Pak měli šamani trošku volna, které jim přerušil úder bubnu. Po celé faře se rázem ozval ohlušující rachot, to jak se ze všech směrů sbíhali šamani pod dvě prostěradla, která se povalovala v jídelně. Hrajeme totiž takovou hru: když se ozve buben, musí se každá družina komplet co nejrychleji schovat pod svou plachtu, bez ohledu na to, kde její členové zrovna jsou a jaký program běží. Ohromná legrace, děti se do jídelny sypaly snad odevšad. Do večera už je žádný jiný buben tak nemotivoval, jako ten první. Poutníci po hvězdách byli o fousek rychlejší.
Následovala hra na ještěrky a ušlapávání ocásku, který měl každý ze stuhy připevněný vzadu za pasem tak, aby se mu „coural“ aspoň 20 cm po zemi. Při ní byli asi nejúspěšnější šamani Henrik, Márinka a Matěj, který to ovšem odnesl naraženým kolenem. Byla to hra doslova do posledního dechu! Pro zklidnění jsme pak založili šamanská políčka s řeřichou, neboť šamani nejen sbírají, ale i pěstují nejrůznější jedné plodiny. Někteří nezkušení šamani pochybují, že stihne do konce tábora vyrůst, tak uvidíme. Větrní orli mají políčko těsně před vchodem, poutníci po hvězdách na místě bývalé pažitky, a družiny při setí příkladně spolupracovaly. Potom jsme dojeli pro oběd, byla rajská a byla výborná. Následoval poobědový klid (vesměs trávený v bunkru).
Odpoledne jsme zahájili výkladem indiánských přísloví. Dvakrát jsme si jich deset vybraných přečetli, vysvětlili jsme si je, aby každý porozuměl, a pak je Ane poschovávala na zahradě. Úkolem následně bylo najít si každý jedno přísloví, a pak po dvojicích si to své pantomimicky navzájem předvést, dokud druhý nepozná, o které jde. Vyhrála Grey Bunny s Mníškem, těsně druzí skončili Rajla s Foxem. Hra se totálně nepovedla nejstarším, Henrik s Doubravkou neměli asi štěstí na los a vzájemně si své přísloví vůbec nepoznali.
Potom jsme hráli ještě hru na „překonávání horského hřebene“ (ve skupinách), jíž předcházelo naučit se jeden uzel: ambulanční spojku. Když ji všichni zvládli, i kolem pasu, začali jsme hrát. Každý si nejprve navázal kolem pasu uzlovačku, a pak se ještě dalšími uzlovačkami v družině propojili navzájem. První a poslední z navázaných měli kolíky, kterými družinu jistili na horském hřebeni. Postupně se od posledního museli dostat vždy o kus dopředu, přičemž první musel svůj kolík pevně držet zabodnutý v zemi, dokud se celá svázaná družina nepřesunula před něj. Tak pořád dál, až dosáhli plotu vzadu v zahradě. Vyhráli těsně Větrní orli.
Následoval zase buben jako povel schovat se do úkrytu, a pak volná zábava.
Před večeří jsme stihli ještě dvě další aktivity: Nejprve měla každá družina zpaměti najít a určit všech 19 květin, které jsme si ukazovali dopoledne. Nebyli limitovaní časem, šlo o co největší správnost. Poutníci po hvězdách to nakonec zvládli naprosto bez chyby! Ale ani Větrní orli příliš nezaostali – dokončili pouze se dvěma chybějícími bylinami. Potom jsme hráli hru, kterou pro nás připravil Fox: každá družina dostala sbírku různých geometrických tvarů různých barev a velikostí. Z nich měli podle vlastní fantazie a shody ve skupině nalepit na bílý papír tvář šamana. Povedly se obě velice! Zajímavé pojetí zvolili Poutníci po hvězdách, kteří měli šamana dvou tváří: radostného i zasmušilého.
Po večeři pomohli Větrní orli vynést všechen odpad: směs, bio i tříděný. Dragon se při tom trochu zranil.
Třičtvrtě hodiny volného času využili Dubíček, Márinka a Fox k natáčení vlastního videoseriálu a další šamani si hráli venku.
Vyhodnocení začínáme věnovat delší prostor, protože stavby osad zaberou týmům hodně času – ale je vidět, že je to baví. Jantarový náhrdelník získal tentokrát Toník, za šíření optimismu, dobré nálady a ochotu všude pomáhat. Bylo to okořeněné dobrodružstvím: protože originál se Márince záhadně přes den ztratil. Tedy jsme museli narychlo vyrobit kopii. A Márinka ten večer získala nefritový. Poprvé byla udělena i cena hlavní, šamanská pera. Dostala je Eliška za mimořádnou vytrvalost při sběru bylinek.
Kalich večer zhasínal Matěj.
„Co je nejdůležitější v lese?“ zeptal se jednou mladý šaman. Jeho průvodce dlouho přemýšlel. „Důležité je všechno a nejdůležitější je jeho úplnost, jeho celek.“ „Proč právě úplnost?“ ptal se dál mladý šaman. A starší odpovídal: „Odebereš-li z lesa cokoli – strom, kapradí, srnu, mravence, nebo jen plže, kteří se živí těmihle houbami, už by to nebyl celý les. Tam, kde něco schází z něčeho tak pospolitého, souvisejícího, doplňujícího se, tam, kde by vymizelo i jen něco málo, celek vždycky nějak utrpí a časem začne churavět. Proto je tak důležitý původní celek – a neplatí to jen o lese! I člověk je stejně zranitelný!“
Den začal ještě chladným ránem, ale už bylo jasné, že tentokrát bude aspoň z části slunečný. Rozcvičku se nabídla připravit Eva, která vstala brzy. A ukázalo se, že to je výborná volba. Kartičkám k lovu věnovala mimořádnou péči a čas a poschovávala je velmi důkladně. Rozcvička tak trvala dvacet minut namísto obvyklých pěti až sedmi a všichni z ní byli nadšení! Evka slíbila, že to tak bude dělat každé ráno.
Po snídani jsme si uvedli den, kalich zapálil Fox a programu se ujal Petr. Představil šamanům písničku Každý má v žilách krev, vysvětlil její obsah v návaznosti na pestrost a rozmanitost ve vztahu k lidem, a pak nechal každého vybrat nějaký rytmický hudební nástroj, kterým by doprovázeli refrén. Rozmanitě, avšak v jednotném rytmu. Mělo to velký úspěch. Pak jsme si barvili duhová trička Sharpie fixami rozpouštěnými dezinfekcí. Také to byl program, který šamany oslovil – a hlavně: byli se svými výtvory spokojení.
Potom následovala soutěž družin v přenášení vody: vždy jeden z týmu šel poslepu, musel nabrat vodu do hrnečku, přenést ji asi deset metrů a tam vlít do připravené nádoby. Ku pomoci měl jednoho navigátora ze svého týmu (a postupně se všichni museli vystřídat na obou pozicích). Vyhrál o fousek tým Větrných orlů, a to jen proto, že Toník na poslední chvíli naprosto přesně trefil džbánek plným obsahem svého hrnečku, zatímco Matěj u druhého týmu nalil část posledního hrnku vedle – jinak po celou dobu vedli Poutníci po hvězdách.
Pak už jsme dali chvíli pauzu a osobní volno. Mezitím jsme dojeli pro oběd: bylo čevapčiči a zbyl jen malinkatý kousíček! Po obědě o pauze se šamani rozdělili: natáčecí tým si opět rezervoval prostor u houpačky, což vzbudilo velkou nevoli u ostatních, ale vyřešili jsme to k oboustranné spokojenosti: ta část šamanů, co nenatáčí, shodou okolností všichni kluci, dostala svolení jít řádit na balíky sena na louku za farou. A byl klid, mír a spokojenost.
V půl druhé začal svůj další program Petr. Nejprve nám vysvětlil, co jsou to živé obrazy a kdy byly populární (v období první republiky), a pak dostaly družiny za úkol vytvořit živý obraz ze svých členů s příběhem svého totemu. Obraz měl trvat přibližně 30 vteřin a zapojit se měli všichni z týmu, ideálně i malí. Na přípravu měli přibližně půl hodiny, byly povolené rekvizity, a celá scéna se měla pak odehrát před publikem (to tvořila vždy druhá družina a dospělí) u totemu. Větrní orli zvolili za pomoci Ane a Týny příběh zrození orla: vajíčko v hnízdě, vylíhnutí ptáčátka z vajíčka (to byla Ezra), pak malé ptáče, co se učí létat (Toník), pták puberťák (Ráďa), mladý orel (Márinka) a dospělý orel (Henrik), který už létal vysoko, nejvýš, jak praví indiánské legendy (létal na zdi nad totemem). V závěru dospělý orel slétl k totemu a předal mu svou orlí sílu. Poutníci po hvězdách měli obraz na téma, jak hvězdopravci z hvězd vyčetli narození děťátka a ono se pak skutečně vzápětí narodilo.
Oba týmy podaly k obrazům i vysvětlení, a Petr pak všechno, co se kolem tohoto tématu událo, shrnul v podstatě tím, že jsme se díky téhle zkušenosti s živými obrazy naučili trochu lépe vnímat příběhy, které kolem sebe v lidech vidíme, respektive vidět můžeme.
Po krátké pauze jsme se věnovali dalšímu důležitému tématu: kontaktu a komunikaci s lidmi a společenstvími z jiných kultur: s pokorou k jejich zvykům a ochotou se učit a přizpůsobovat. Naše skupiny si to mohly vyzkoušet v praxi, protože dostaly úkol se připravit, a pak vypravit na návštěvu k šamanovi cizího kmene. Měly si pro něj připravit uvítací řeč, přinést mu nějaký lahodný pokrm a nápoj a dar typický pro jejich vlastní kmen (družinu). Cestou je pak čekaly další úkoly: museli pro šamana vyrobit náhrdelník, ujít část cesty se svázanýma nohama, vyzbrojit se metrovým klackem pro případné nebezpečí číhající na cestě a byli také varováni, že šaman nemá rád červenou, což zejména Poutníkům zkomplikovalo situaci. Nejen že sundávali Evce náušnice, vyhazovali rybíz z dortíku, ale pak se nakonec stejně dopustili faux pas, když náhrdelník navlékli na červeno-bílý provázek.
Obě družiny to pojaly ve velkém stylu: Poutníci skládali básně a vyráběli mravenčí koláč, Orli zase třeba vázali květiny a náhrdelník vyrobili z barevných kůží. Šamanem byl Ondra a svou roli sehrál dokonale. Ane ho namalovala, namaskovala, vážně až trochu děsivě, a on sám svým skvěle hraným odměřeným chováním menším naháněl až téměř posvátnou hrůzu. I díky jeho skvělému výkonu si to hodně užili všichni.
Po tak náročné hře si všichni zasloužili odpočinek (samozřejmě aktivní 😊), a tak dostali hodinu volna: filmaři natáčeli a kluci (vyjma Foxe) šli zase na balíky. Pak tam za nimi došla ještě Ane s Ezrou, a nakonec i „filmaři“ – a všichni si to výborně užívali, až jsme kvůli tomu posunuli i večeři o půl hodiny, na půl sedmou. Byly zapečené špagety. Po večeři jsme ještě psali legrační povídky, a pak už nastalo vyhodnocení. V krabičce díků bylo mnoho velmi dobře promyšlených vzkazů, a i ti, kteří zatím poděkování nedávali, tam tentokrát vložili třeba tři, všechny výborně cílené.
Bodování vyhrála už potřetí za sebou Márinka, ale dnes skončil na druhém místě společně s Henrikem Ráďa, který se opravdu moc snažil. Jantarový náhrdelník získal Dubíček za trpělivou práci ve vedení družiny a nefritový Henrik – za náročnou práci ve vedení družiny. Po rozdělování bodů a stavění osad to už už vypadalo, že všichni odpadnou, ale došlo k jakési zázračné resuscitaci a v devět se začali po celém domě s balonky honit Toník, Márinka, Ráďa a Henrik s Ezrou za krkem a Káťa. Matěj kreslí plastické kresby a zbytek poutníků ještě promýšlí logistiku staveb na další dny. Den jsme zakončovali večerkou ve skvělé náladě všichni, na minutu přesně!
Hláška dne: vířící, honící se děti Ane zase omylem "vykly" (asi aby jim uhnula z cesty). Ane: „tak už mi říkejte jménem, sakryš.“ Z hejna se ozvalo: „Jasně Týno.“ A odvířily pryč.
„Moci tak letět s ptáky…“ zatoužil mladý šaman, „chtěl bych mít křídla jako oni…“ „Máš možnost dát křídla svým myšlenkám,“ řekl na to jeho starší přítel, „proč netoužíš po tom?“ A pak se obrátil ke své duši a vznesl se velmi vysoko…
Dnes ráno byla rozcvička připravována tak dokonale, že Eva s Eliškou promeškaly začátek, tak dlouho schovávaly. Mužstvo a ženstvo už bylo nastoupené a netrpělivě podupávalo na startu. Pak jsme ale dlooouze hledali! A nedohledané kartičky na nás vykukovaly ještě celý další den.
Kalich zapalovala Eliška. Den jsme zahajovali losováním, kdo komu bude celý den dělat dobrého ducha. Na povídání o dobrých myšlenkách a skutcích navázal Petr, který měl připravený program O životě bez provázků. Vyprávěl příběh loutky kašpárka, který se chtěl zbavit provázků, kterými je ovládán, a vyrazil bez nich do světa. Jenže postupně zjišťoval, že bez provázků to je velmi těžké… Pak jsme si o tom chvíli povídali a vzápětí měli šamani sami najít nějaký předmět, který by rozpohybovali pomocí provázků, jimiž ho ovládnou. A vymyslet k tomu příběh. Někomu to šlo hůř, jiným lépe, nejzajímavější to asi měli Dubíček (o provázku na provázku) a Fox (s panáčkem vyřezaným z kůry; mimochodem, ten pak inspiroval natáčecí skupinku k tomu, aby se namísto filmu věnovala loutkovému divadlu a vytvořili na motivy Foxova panáčka příběh Malého prince). Byla to Márinka, koho zaujal Foxův panáček, protože ona sama měla lišku, což se k Malému princi náramně hodí.
Po téhle aktivitě jsme hráli hru Co do přírody nepatří: na kartičkách s předměty, které patří i nepatří do přírody, měli šamani vybrat ty „přírodní“ a z písmen na nich sestavit text – zadání úkolu. Znělo: „přineste misku třešní“. Vyhráli Poutníci po hvězdách a z třešní doplněných o další bobule jsme pak s Ane zkusily upéct buchtu. Zkusily je správné slovo, protože nápis na zdejší troubě nekecá, když praví, že peče jen shora (a i tam navíc jen zezadu). Nicméně byla chuťově dobrá. Po krátké pauze jsme ještě do oběda stihli začít ve dvojicích vyrábět loďky splněných přání. Každá plachetnička měla dvě plachty, na které oba šamani z dvojice vepsali své přání. Oběd a schnutí barev aktivitu přerušily, byly vepřové plátky na paprice a kolínka. Po obědě šli vlastně všichni na balíky na pole. V půl druhé měl začít další program, ale měli jsme trochu zpoždění: my na faře kvůli té buchtě, ti na poli kvůli tomu, že se museli vracet z dálky.
Vedený program začal po obědě opět Petr, a to na téma V opuštěném domě. Nejprve po šamanech chtěl, aby každý z nich namaloval, jak si představuje ducha. Pak jsme si povídali o tom, že když vlastně ducha namalujeme, už to není duch, protože tím ztvárněním ztratí strašidelnost. Následoval úkol pro družiny: představte si, že potřebujete na cestě přenocovat v opuštěném domě: co vás tam čeká? Příběh, který si vymyslely, měly družiny zahrát. Obě pod vlivem předchozího programu s duchy pracovaly: Větrní orli měli představení na půdě. Ducha s ubrusem přes hlavu hrál Toník, zbytek družiny byli poutníci, které na cestě zastihla tma, a musejí proto přespat v opuštěné půdě. Jak nečekaní nocležníci ulehli, Toník na ně zvědavě jukal, a pak prvního z nich vzbudil. Polekali se sebe navzájem, duch utekl a probuzeného nocležníka druzí dva uklidňovali, že duchové přeci nejsou. Teprve až když se to stalo potřetí, a duchovi navíc spadlo prostěradlo, nocležníci pochopili, že duch opravdu existuje, a společnými silami ho vyhnali z domu.
Druhá skupina měla úplně jiný přístup. Jeden ze skupiny, Ondra (duch), měl na krku kouzelnou šňůrku a v domě, kde nocovali, pak všechny zabil dotykem té šňůrky. Ovšem v okamžiku, kdy si každý z nich, zabitých, uvědomil, že na duchy nevěří, obživl – a všichni se pak vrhli na Ondru.
Po svačině jsme hráli hru na ostrovní šamany, jejichž domov je ohrožen výbuchem vulkánu a oni se snaží odvézt do bezpečí vždy pár od všech živočišných druhů, co na ostrově žijí. Měli je rozstříhané jako puzzle, ještě komplikované tím, že obrázky obou družstev měly hodně podobnou barvu pozadí – hledali je v trávě vzadu v zahradě. Chtělo to nakonec hodně trpělivosti, protože jednu nešťastnou želvu už jsme hledali všichni, dokonce i v rojnici. A nakonec ji našla Eva i s několik dnů ztraceným jantarovým náhrdelníkem. Hurá!!! Mezitím se ale všichni dohodli na remízu a dohodu dodrželi. Následovala ještě jedna hra, nazvaná Společně! Každá družina měla překonat odměřenou vzdálenost 14 kroků, ale jednotliví členové mohli udělat jen 5, 4, 3, 3, a 2 kroky. To znamenalo, že sám by do cíle nikdo nedošel. Museli si tedy všelijak navzájem pomáhat: přenášet se na zádech, podávat si kamarády a podobně. Logisticky to dalo hodně debat a pokusů, ale dokázali to oba týmy skvěle! Cílem bylo poukázat na to, že některé věci můžeme uskutečnit jen společně. Kdo je sám, ten na ně nestačí.
Při vyhodnocení získala nefrit Káťa a jantar Márinka. Hlavní cena nebyla udělena.
Tím ale dobrodružný den bohužel nekončil, Doubravka v noci třikrát zvracela a ráno to nevypadalo lépe – k tomu má teplotu těsně přes 38.
Mladý šaman našel čtyřlístek a celý se rozzářil: „Našel jsem čtyřlístek pro štěstí,“ radoval se. Starý šaman se usmál: „Myslíš, že opravdu přináší štěstí? - A co vlastně považuješ za štěstí? – Podívej kolem, je modrojasný den, před námi léto, lesy zvou k procházce – nestačí tohle samo ke štěstí?“
Ovšem když viděl trochu zklamání v tváři svého mladého přítele, dodal: „Ale ten čtyřlístek si ponech, je krásný – a bude ti připomínat tenhle den, louku – a tuhle, vlastně velice šťastnou chvíli. A tím se štěstí jakoby znásobí, kdykoli se ve tvých vzpomínkách zopakuje.“
Všechno bylo trochu poznamenáno tím, že Doubravce nebylo dobře. Toník si ještě ráno stihl narazit záda, když uklouzl po kamenných schodech. Naštěstí největší bolest brzy přešla, byť ho to trochu trápilo celý den.
Nicméně program běžel podle plánu. Hned po ranním zahájení jsme začali vyrábět lapače slunce z drátků a korálků a zabralo nám to v podstatě skoro celé dopoledne. Jeden Týna udělala i Dubíčkovi. Všem šamanům je třeba vyjádřit obrovský obdiv za trpělivost, s jakou své lapače dokázali dotáhnout. Ondra mezitím pomáhal připravovat hru: na zahradě zakopával pytlíčky s nálezy soli. I přírodní národy už totiž znaly některé druhy koření a sůl se ve střední Evropě těžila už v době halštatské. Šamani pak měli za úkol po družinách sůl těžit: tedy hledat a vykopávat pytlíčky naplněné pískem, v nichž mohly (ale nemusely) být cenné nálezy: ještě menší pytlíčky soli. To stihly obě družiny do oběda, v podstatě hrozně rychle. Vyhráli Větrní orli. O poledním klidu kluci objevili AZ kvíz, a ten se pak stal dost populární večerní zábavou na několik dní.
Po obědě, o klidu zorganizovala Ane obyčejné stavění hradu z písku – a jak si to všichni užili! Kdo chtěl, dodělával lapač slunce. Od půl druhé jsme pak hráli hru s opravdovými runami. Družiny v nich dostaly napsanou zprávu. Část svých členů naštěstí měli „v knihovně“, kam si mohli běhat pro radu. V knihovně byl trochu nedobrovolně z Poutníků Matěj, kterému hodně otekla noha po bodnutí od komára, takže jsme mu zakázali běhat, aby se to nezhoršovalo. (Má smůlu, stalo se mu to sotva půlden poté, co se mu zlepšila oteklá ruka – ze stejné příčiny). Runy rychleji vyluštili Větrní orlové: každá z družin měla nanosit hromadu padesáti polen k ohništi. Vítězové pomohli druhé skupině nosit, a to včetně Ezry.
Doubravka kolem půl čtvrté zase zvracela, a hlavně nedokázala od rána moc pít, ani po lžičkách, a tak Týna rozhodla, že ji odveze na pohotovost do Stříbra (jela s nimi ještě Evka). Bylo to dobře, Doubravka dostala nitrožilní výživu a léky na klidnění břišní stěny a klesla jí teplota. Ještě ale musí ležet a držet dietu.
Ještě před jejich odjezdem jsme si všichni zahráli rychlou hru Poznej si svůj kamínek (nejprve si každý šaman nějaký našel, pak jsme si všechny posílali za zády). Pak v táboře zůstala z velkých jen Ane s Ondrou a šamani měli za úkol z nanošených polínek postavit "termitiště" vysoké alespoň metr a do něho umístit „larvy“: tři pingpongové míčky, dva větší gumové míče a fotbalový míč, aniž by jim spadlo nebo mačkalo na larvy. Pak ještě zkoušeli práci archeologů: každá družina měla z klacíků a kůry vytvořit kostru originálního pravěkého tvora, kterého si pojmenují. Své archeonálezy pro větší věrnost natírali bílou akrylkou. Poutníkům se podařilo nález dokončit, ale Orlům dokončení překazila obrovská bouřka, déšť a kroupy.
Mimořádnou cenu dostal tento den Dubíček, jantarový náhrdelník Márinka a nefritový nebyl udělen. Byl to asi nejnáročnější den tábora.
Lesní potok zurčel mezi kameny pod svahem, kam právě usedli oba šamani. Mladší z nich byl ten den poněkud netrpělivý. Neklidně se vrtěl, nesoustředěně rozhlížel, hrál si s šiškami kolem sebe, a pak se zeptal: „Učí nás něčemu ta spěchající voda?“ Starý šaman se usmál. „Jak ti to mám říct, když stále rušíš to, co ten potok říká? Zaháníš to svými hlasitými pohyby a otázkami.“ Ale pak dodal: „Myslím, že mi říká, abych se snažil pochopit, že zde v lesích mezi stromy a prostými tvory najdu radost, pravdu i bratrství. Příroda je zde blíž počátkům než ve městech. Blíž počátkům a zdrojům. U pramenů je voda čistější… Myslím, že mi říká Vracej se k pramenům.“
Tenhle den se měl tématem spíš prohodit se včerejškem, kdy pršelo, jen se lilo, zatímco dnes od rána do nás pere sluníčko. Zapalovat kalich měl Ráďa, ale nechtěl, delegoval své pověření na Matěje.
Hned ráno jsme se věnovali právům dětí. Šamani dostali lístek s deseti právy, které měli seřadit od toho, které je pro ně nejméně důležité. Bylo to hodně zajímavé! Dva třeba právo nebýt šikanován s lehkým srdcem obětovali dva z mladších šamanů jako jedno z prvních. Týna pro jistotu ověřovala, zda vědí, co všechno může znamenat šikana, a věděli to oba naprosto přesně! Co to může značit? Že jsou zatím v milujícím prostřední, kde nepocítili, že by je mohl někdo tímto způsobem trápit? Velké rozdíly byly také třeba u práva na kapesné. Velká část šamanů ho vypustila jako první, ale jiní ho naopak měli vysoko, výš než třeba právo na dostatek jídla. Vysvětlovali to tím, že si chtějí věci sami kupovat, ne si nechat někým posluhovat. Další zajímavé rozdíly byly u práv na samostatný pokoj. Ti, co ho mají, se ho lehce vzdali, ti, co ho nemají, měli tohle právo hodnocené vysoko. Právo na lásku měli menší pravidelně téměř na špičce, ale větší níž: zjevně jim už dochází, že láska se nedá nárokovat právem, zatímco u malých to přebíjí intenzita potřeby být milován. Bylo to vlastně dost poučné pro všechny, dozvěděli jsme se o sobě navzájem mnoho důležitých věcí. A přínosné bylo i následné široké rozvinutí odpovědi na Vydřinu otázku, jaká že tedy děti vlastně mají práva, což nás přivedlo třeba k diskusi o zákazu dětské práce, právu na zdravotní péči, právu na ochranu před násilím, nebo třeba právu na jméno - a také jsme se dotkli úlohy organizace UNICEF, která vznikla pro druhé světové válce a dodnes se celosvětově zabývá ochranou a zlepšováním životních podmínek dětí a podporou jejich všestranného rozvoje.
Potom se šamani rozdělili do družin a každá měla za úkol vytvořit z přírodních materiálů (měli ale k dispozici nástroje a tavku) společné plavidlo, které by uneslo pět čajových svíček – počet, jako je šamanů v družině. Během zhruba hodiny tak vzniky dva krásné projekty: široký člun se špičatou přídí, postranními plováky a levandulovými ozdobami Vetrných orlů, a napevno spojená pětice čtvercových loděk připomínající hvězdu Poutníků po hvězdách. Večer, za tmy, je chceme vyzkoušet ve vaně, byť obě družiny měly povinnost před dokončením úkolu ověřit, zda se nepotopí.
K obědu byly tentokrát řízky – a světe div se, sedmnáct nám jich zbylo. Což je super, vezmeme je na zítřejší výpravu na svačinu.
Po obědě jsme zahájili výrobu dešťových holí. Týna udělala obecný úvod k tomu, proč se používaly a kde a také jak vypadají ty originální, třeba bambusové, a pouštěla ukázky jejich zvuku. Potom jsme se dali sami do vyrábění. Tohle všechny hodně bavilo a i poměrně náročná práce s papírmašé se dařila. Nejzábavnější částí bylo samozřejmě plnění vnitřku hole hráškem, fazolkami, čočkou, těstovinami.... V téhle etapě jsme je ale nedokončili, musíme počkat, až hmota na povrchu zaschne, abychom je mohli finálně nabarvit.
Ve tři hodiny přijely Petra a Sniper. Hned potom jsme hráli běhačku s třímístnými čísly na zádech, úkolem bylo zjistit co nejvíc čísel jiných hráčů a své co nejvíc uchránit před jejich zvědavými zraky. Hráli jsme dvě kola. A potom všechny čekala ještě jedna náročná aktivita: definice krásy. Každý šaman opět dostal předtištěný papír - s hesly typu krásný/ošklivý dům, krásné/ošklivé místo, krásná/ošklivá kniha… takových bylo celkem sedm. K nim neměli připisovat konkrétní příklady, ale nějakou pro ně platnou obecnější charakteristiku. Pak jsme si je navzájem přečetli a na závěr, po vyslechnutí všech, doplnil každý svou vlastní definici krásy. Opět to dopadlo nad očekávání skvěle, šamani, i ti malí prokázali, jak moc vážně dovedou věci brát a vnímat a jak umí být ve svých úvahách jedineční.
Následně jsme se věnovali barvení již zaschlých dešťových holí akrylkami, a to v podstatě až do závěrečného vyhodnocení dne. Zkoušku loděk jsme odložili na zítra.
Kalich zhasínal Toník, který také tento den dostal mimořádné ocenění, trofej s pery. Jantarový náhrdelník nosí Fox a nefritový Dubíček. Po rozdělení bodů/cihliček se pak ještě hodně dlouho stavělo.
Starý šaman seděl nehnutě na kameni, oči doširoka rozevřené. Ten mladší si po chvíli uvědomil, že jeho učitel se nejspíš dívá do sebe, do svého nitra. Nikoli do dálky. Později se ho na to zeptal. Starý šaman mu po chvíli přemýšlení odpověděl otázkou: „Myslíš si, že vidím dál, když se jako teď dívám před sebe?“
Úvodní příběh dne jsme hned ráno využili k povídání o tom, že je třeba občas zpomalit, usebrat se, a vyčlenit si čas na přemýšlení, rozjímání, odpočinek nebo i „podívání se do sebe“. A pak se balilo na výlet – bereme ty řízky:-), protože dnes nás čeká zdolání hradu Krasíkov.
V půl desáté po společné fotce na schodech, řádně prostříkaní repelenty, vycházíme cestou necestou rovnou za nosem přes louku, kde skáčeme na balíkách, a přes údolí ke zřícenině hradu, na níž se díváme přímo z fary. Máme den zručnosti, a tak nás nezastaví ani prudký svah, ani přebrodění potoka, ani kopřivy, vysoká tráva nebo pichlavá křoviska. Svou obratnost, odhodlání a nadšení prokazují i ti nejmenší! Je pořádné horko, a proto děláme často zastávky na pití. Těsně pod hradem jsme došli na zelenou, po níž jsme podle plánu měli jít závěrečný úsek, spirálovitě stoupat na poslední vršek. Jenže šamani namotivovaní předchozí cestou tuhle variantu nepřipustili, a tak i poslední, nejprudší etapu zdoláváme přímým výstupem, kde už je nutné malým pomáhat a chytat se všech stromů, co tu rostou, abychom nesjeli přímo zpět dolů. Díky téhle „zkratce“ jsme vylezli u hradu přímo do hnojiště, ale nikomu to nevadí, je o čem vyprávět.
Na chvíli jsme se utábořili na turistickém odpočívadle u kostela Maří Magdaleny, kde jsme slupli svačinu. Někteří mladší šamani ještě nevěděli, že když po první várce svačiny zbydou 4 řízky na 13 lidí, nepatří automaticky tomu, kdo po nich první hrábne, a tak jsme se naučili se bratrsky dělit. Pak Týna připomněla ranní povídání o chvílích zklidnění a zadala úkol, který tomu po náročném pochodu odpovídal: každý od ní dostal prázdnou paspartu a provázek a měl si najít kdekoli na náhorní plošině u hradu jakýkoli pohled do krajiny, který ho zaujal, a ten pak paspartou orámovat – například pověsit ji tak, aby se skrz ni šlo dívat na onen vybraný kousek světa. Někdo využil i podepření klacíkem na zemi, pro pohled z podhledu. Potom jsme společně prošli vzniklou land-artovou galerii a kochali se viděním a vnímáním druhých. Vše jsme po sobě zase uklidili, byla to taková dvacetiminutová výstava. Pak jsme společně vystoupali po schodišti na zříceninu a mávali směrem k faře s Ane, Ezrou a Dubíčkem, které zůstaly doma. Kdo věděl, kde hledat, viděl při tom dalekém výhledu i nastevřená okna půdy naší fary.
A už jsme zas museli zpět: tedy napít, sbalit a vyrazit, tentokrát z hradu po pěšince, nikoli přes hnojiště. Cesta zpátky byla rychlejší až k hájovně, která je zhruba v polovině trasy – i proto, že jsme šli rovnou po vlastních stopách a už ani neodpočívali (bylo to z kopce). A tam jsme se rozdělili: Petra a Ondra šli se Sniperem, Matějem, Márinkou a Toníkem po silnici (jednodušší cesta, ale za cenu rychle jedoucích aut těsně kolem poutníků) a my zbylí s Evou (včetně Popcorny a Elišky) opět cestou necestou. Za nás tedy rozhodně lepší volba! Doma už nás čekala Ane, Ezra a Dubíček. A puding, co nám uvařila Ane. Hned po návratu nás ale opustili Ondra, Eva a Eliška, kteří museli z tábora na další svou plánovanou akci.
My zbylí jsme potřebovali nějaký fyzicky nenáročný program, a tak jsme zvolili embossing, tedy tepání do kovu. Každý si měl nejprve navrhnout, a pak vyrobit vlastní minci. Máme k tomu profi nástroje i tenké plátky různých kovů. Překvapil nás Aldy, který se přijel na otočku podívat, přivezl psisko Relu a nanuky. Z pohledu dětí bylo nezbytné mu ukázat, kde hopkáme po balícícc, tedy šamani dostali neplánované volno na necelou hodinku, aby se předvedli ve skocích a letech přes klubka sena.
K večeři jsme dělali rybí prsty. Mimořádné ocenění získal Henrik za vynesení svačiny a pití všem až na Krasíkov a zpět (i přesto, že cestou zpět při jednom zakopnutí a přemetu na záda rozlámal všechny plastové krabičky), Doubravka může další den nosit jantarový náhrdelník, a nefritový pak Ráďa za výkon na výletě (bohužel Ráďa druhý den odjel domů i s náhrdelníkem, takže jsme ho už až do konce tábora nemohli udělovat). Večer ještě Týna všem nalakovala dešťové hole, družiny stavěly své vesničky a tím skončil další den plný zážitků.
„Proč má smrt tolik jmen? Konec, odchod, skon, zánik, smrt? A které slovo je nejsprávnější, který název je nejvýstižnější?“ Ptal se mladý šaman, když jednou s přítelem narazili v lese na rozpadlý trouchnivějící strom. „Žádné“, odpověděl starý šaman neochotně. Ale když mladý přítel nedal s otázkou pokoj, dodal: „Správné slovo je návrat.“
Ráno rozcvičku připravovala zase Týna, protože Eva včera odjela. Dala si práci, ale ne takovou jako Evka, aby stihla i nákup na snídani. Po zahájení dne, kdy jsme si povídali o významu talismanů (na rozdíl od totemů patří talisman jedinému člověku, který by jej měl nosit při sobě) a také o přirozenosti zániku, smrti a kolobězích v přírodě, si měl každý šaman vyrobit vlastní oštěp. Týna našla návod, jak si dělají oštěpy s měkčeným hrotem amatérské skupiny, které se věnují starověkému válečnictví a při troše zjednodušení by se to mělo podařit i nám. Hledat vhodné větve na násadu (správně řečeno ratiště) jsme šli společně, aby se malí nezranili nožem nebo jinými nástroji. Naštěstí s námi ten den byl Vinci, který hodně pomohl. Každý kromě Snipera, který vyrábět nechtěl, měl za chvíli tyčku vhodnou podle své výšky. Ještě štěstí, že lísky rostou nedaleko od fary! Šamani se radovali už jen z těchto klacků a okamžitě zkoušeli útočit na balíky sena, kolem nichž jsme se vraceli do tábora.
Tam jsme začali s výrobou oštěpu. Asistovali Týna, Vinci i Ane a nakonec jsme to s každým šamanem do oběda zvládli, i když třeba Henrik se svou touhou po naprosté preciznosti byl velký oříšek. K obědu byl kuskusový salát s tuňákem a protentokrát šamani dostali polední klid před obědem, abychom měli čas oběd uvařit, o víkendech si všechno jídlo připravujeme sami. Šamani mezitím dělali hromadné souboje čerstvě vyrobenými oštěpy. Popravdě řečeno, to byla asi nejoblíbenější věc, co jsme na táboře dělali – a zároveň jsme ji museli nejvíc hlídat.
Po obědě jsme na louce hráli hru s přemisťováním předmětům poslepu z velkého kruhu do malého, umístěného uprostřed toho velkého, kterou vyhráli Větrní orli, i přesto, že už hráli jen tři. Nastupovali proti sobě vždy po jednom šamanovi z každé družiny a bod získala ta skupina, jejímuž členovi se povedlo nahmatat a umístit („uklidit“) víc předmětů. Ještě než šamani dohráli, odjela Týna vyzvednout Luci na nádraží do Kokašic, dorazila tam ve dvě hodiny z Prahy a bude s námi do konce tábora. Skvělá zpráva je, že s námi nakonec zůstanou i Ane s Ezrou. Vinci nám ještě vyměnil lana u houpačky, co už hrozila přetržením, a odjel bez holek, které měl odvézt domů.
Potom dostala každá družina ingredience na přípravu večeře, vyhrazený jeden stůl v kuchyni a měli si připravit živáň podle návodu, který jsme si říkali ráno. Úplně překvapivě obě družiny skvěle spolupracovaly. Každá svůj pokrm připravovala trochu jinak, ale velmi nápaditě, pečlivě a samostatně, jen s mírným poradenstvím dospělých. Pak půlky obou družin šly rozdělat oheň, abychom měli dost popela, druhé půlky Týně pomáhaly dát kuchyň zase do pořádku.
Než se utvořilo dostatek popela pro pečení balíčků se živáňskými, přijeli Toníkovi rodiče, co měli odvézt Ráďu. Nakonec nám ale bohužel odvezli i Toníka, kterému se začalo stýskat. Tenhle moc šikový malý šaman bude všem chybět! Odjeli po půl páté, přesně v době, kdy jsme sázeli balíčky s večeří do popela. Mezitím, co se pozvolna pekly, šamani dostali do každé družiny „paletu barev“ (kruh s dvanácti výsečemi, v němž byla každá výseč od středu započatá v nějaké barvě a oni ji měli z přírodnin co nejpřesněji napodobit). Dařilo se jim to výborně a soutěž skončila nerozhodně - a to ji hodnotila výtvarnice Ane.
Šamani také konečně využili oštěpy (či kopí, jak to pojali někteří), protože jsme jim udělali soutěž na tři disciplíny: prohazování kroužku (přesnost), hod do dálky, v němž excelovali Henrik a Matěj, a pak hod na terč (šest barevných terčíků na balíku slámy vyrobil Vinci). Potom už byl akorát tak čas „vyhrabat“ večeři. Byla excelentní, obou skupinám se povedla a zbylo i na všechny dospělé. Šamani si pak pohráli venku a přišlo vyhodnocení dne.
Mimořádnou cenu získaly Káťa s Lili za umytí celého nádobí po vaření obou skupin, nefritový náhrdelník ale nemáme, odvezl ho Ráďa a jantar tentokrát také nebyl udělený. V osm hodin jsme začali slavnostní ukončení večera. Po něm vypuklo zaujaté stavění, až najednou bylo půl desáté. Takže honem mýt, a před spaním ještě někteří vyžebrali čtení Racka od Richarda Bacha, čteme tu knihu na pokračování. Skončili jsme přesně v deset a všechno to šlo spát, kromě Doubravky a Henrika, kteří s námi byli na poradě. Řešili jsme, jak vyrovnat týmy po nečekaném odjezdu Toníka – a shodli jsme se na jediném možném řešení: Báru musíme přeřadit do jiné družiny. Aby jí to nepřišlo tak drastické, bude své bodíky/cihličky dávat Větrným orlům, ale stavět osadu bude i nadále se svými Poutníky.
Hláška dne: Henrik: „Já myslím, že by všichni lidi měli být estetický.“
Oba šamani šli lesem, když tu náhle zalehla les mlha. Za chvíli měli oba přátelé tváře vlhké, bylo to, jako by se velejemný postřik snažil pokrýt vše a vším proniknout. Když mlha přece jen prořídla a zasvitlo slunce, starý šaman zauvažoval: „Život většiny lidí je jako chůze v té mlze. Tápou a nevidí dál než na nejbližší věci. Na svůj dům, majetek, zítřek, pozítří… nejbližší úkol, nejbližší svátek. Málokdo myslí dál. Ale přitom naším úkolem je myslet dál – a hledat světlo, abychom prozřeli a dohlédli daleko za tyto věci.“
Ráno Týna zase musela stihnout nákup i přípravu rozcvičky, takže se začátek dne trochu zdržel. Po snídani jsme se věnovali smaltování šperků – byla to naše první dnešní práce s ohněm. Všichni při ní byli velmi trpěliví a smaltíky se do jednoho opravdu povedly – končili jsme s jejich výrobou po jedenácté hodině.
Pak jsme venku dělali souboj o oheň: jedna družina vždy hájila několik sklenic se zapálenými čajovými svíčkami před útočníky z druhé družiny, kteří se je snažili zasáhnout stříkanci z injekčních stříkaček naplněných vodou. Bylo to rychlé a organicky to přerostlo v bitvu všech proti všem, která končila až přivezením oběda a vylitím všech kýblů.
Spolu s obědem přijela také Dáša a všichni tři její kluci. Rovnou si s námi dali pečené kuře. Po obědě si Sniper dodělával oštěp a Vašík s Kájou to využili – udělali jsme jim ho také. Právě včas, aby se zapojili do další etapy kolektivních oštěpových bojů😊.
Oštěpy jsou opravdu ohromně podařené, malí i velcí jsou na ně obrovsky hrdí. Část šamanů se díky nim proměnila i v čestnou stráž u holčičího pokoje (pardon, nyní věštírny). Po půl druhé začala Dáša s aktivitou věnovanou rytmu (šamany rozdělila na čtyři skupinky, každá si měla připravit nějaký společný zvukový projev na osm taktů, a pak to společně propojovaly, každá z jednoho rohu společenské místnosti). Hned nato jsme si dělali zvonkohry z Dášou připravených keramických komponentů a na závěr tohoto programového bloku si mohli zájemci vybrat z rozmanitých cinkátek, břinkátek a chřestítek, aby si připravili nějaký šamanský projev k zahájení slavnostního ohně.
Potom jsme hráli hru Ve dvou se to lépe táhne. Svázali jsme k sobě vždy pravou a levou nohu jednoho šamana z dvojice (a jednu trojici) nad kotníkem – a takto spojení měli šamani trávit následující dvě hodiny a věnovat se plnohodnotně všem připraveným aktivitám. Trojici tvořili Henrik, Barča a Alicorna, dvojice byli Márinka-Fox, Doubravka-Vašek a Sniper-Matěj. Vzápětí dostali zadanou další hru: ve dvojicích/trojici měli během dvaceti minut nasbírat co nejvíc klacíků a dřívek do plechových krabiček, a pak z nich co nejdéle živit nastejno zapálený oheň. Na první pokus byli šamani dost nervozní a ohýnky jim všem hned zhasly. Na druhý pokus se to již některým podařilo, a ještě lépe se to povedlo na nebodovaný, třetí pokus. To už své ohýnky živili všichni velmi dlouho a s jistotou. První skončili Dubíček s Vašíkem, druhá byla naše jediná trojice. Svázaní absolvovali šamani ještě svačinu (makovník), a pak jsme je rozvázali. Dáša pro ně měla připravenou ještě jednu aktivitu: začátek tvoření totemu – každý jsme dělali dvě hliněné polokoule a pokračovat budeme zítra, až zavadnou. Do večeře potom následovala volná zábava – věštírna a oštěpové boje, které pokračovaly i po večeři. S menšími Luci venku hrála Cukr káva limonáda. Henrik, Dubíček a Vašík mezitím připravili oheň, skvěle (s asistencí Ane) – na podvečerní program. Než se začalo stmívat, stihli jsme ještě hru Mimikry: Nejprve jedna, potom druhá družina měla na vymezeném prostoru v zahradě umně umístit 14 barevných kolíčků, tak aby byly celé vidět, ale zároveň barevně co nejlépe splývaly s okolím. Druhá družina pak měla deset minut na jejich hledání. Orli měli za tu dobu 12 nalezenců, poutníci 11. Bylo půl deváté. To znamenalo rychle se obléci a sejít se znovu venku. Program se jmenoval Čeho jsi ochotný se vzdát, to se ale šamani dozvěděli až později. Nejprve Týna vysvětlila, že se tahle aktivita podaří, jen pokud ji všichni vezmou vážně a opravdově. Celou dobu měli být šamani tiše, pokud nebyli vyzvaní, aby promluvili. Za Týnou jsme se všichni pak v tichu vydali do kostela, kde už hořely svíčky a uprostřed na podlaze stál náš zapálený kalich. Tam si měli šamani sednou do lavic a Týna jim četla úryvek z Malého prince o setkání s hadem, který ho uštknutím, tedy vlastně usmrcením, pomohl přemístit zpět na jeho planetu. Pak se vrátila k tématu včerejšího rána – odchodům a zánikům – a mluvila o tom, že někdy jsme nuceni se vzdát i věcí, k nímž máme silné vazby, ve prospěch někoho nebo něčeho jiného, dobrého a ušlechtilého. Pak každý dostal zelené a modré srdíčko a tužku. Do každého srdce měl napsat jednu věc, která je pro něj momentálně důležitá.
Stále mlčky, se svými srdíčky se potom šamani vraceli po svíčkách, které připravila Luci, až k ohni, co mezitím zapálila Ane. Do kruhu k ohništi už za Týnou vcházeli po jednom a každý postupně dostal stejný, obtížný úkol: měl se jedné té své napsané věci pomyslně vzdát (hodit srdíčko s nápisem do ohně). Když se rozhodl, a úkol vykonal, odešel se posadit okolo ohně. Když všichni splnili zadání, uvedla Týna chvíli sdílení, v níž ten, kdo chtěl, mohl říct, jaké to pro něho bylo a co vhodil do ohně. Volby nebyly jednoduché. Z toho, co zaznělo, vybírali šamani z dvojic světlo/oheň, domov/zdraví, zdraví / láska a péče, počítač/dron, hračka vlak / zdraví. Někteří šamani sdíleli jen jednu věc z výběru: tak víme, že před ohněm byla uchráněna nově nabytá schopnost se o sebe postarat, být samostatný, ale naopak v něm skončila postel (to je třeba dovysvětlit: postel tady na táboře má velmi specifický symbolický význam, protože je to jediné místo nedotknutelné pro ostatní, postel je pro každého šamana výsostné území, kam nikdo nesmí – tedy v určitém smyslu symbol jediného prostoru, kde lze být nerušeně sám). Tohle sdílení byla velmi silná chvíle. Když promluvili všichni, kdo chtěli, vyzvala Týna ke chvíli ztišení, a aby pak kdo chtěl, spontánně odcházel…
Den ukončujeme až v půl desáté, čeká nás strašně moc plná krabička díků. Jantarový náhrdelník získal Sniper, mimořádné ocenění pak Barča za ochotu změnit tým ve prospěch fungování celku, byť víme, že jí to nebylo milé. Cihliček jsme rozdělovali víc a až do půl jedenácté se horečnatě staví…
„Já hledám útržky moudrosti v lesích, to je nádherné, hluboké učení. A chovám naději, že časem ty útržky a střípky spojím v jediný tvar, v celek, v pravdu o smyslu života. Lesní moudrost je nakonec životní moudrost.“ „A proč nejdeš tu moudrost hledat na poušť nebo třeba do vysokých hor?“ zeptal se mladý šaman. „To proto, že v lese je všechno, co se jde o životě dozvědět, bylo by bláhové odcházet do cizích pouští, když jsem se narodil zde.“
Kalich zapaloval tento den Vašík. K snídani byla luxusní bábovka od Dáši, ale překvapivě se ukázalo, že rohlík s marmeládou (který navíc šamani snídají každý den!) nemůže být v oblíbenosti přebitý ani dokonalým moučníkem podle receptu vítězky první řady Peče celá země. Inu, tábor má své zákonitosti 😊. A čekají nás smutné zprávy. Ezra byla od rána malátná, až odpoledne několikrát za sebou zvracela a začal jí průjem (na které ale od narození hodně trpí). Nakonec si pro ni a Ane v podvečer přijel Vinci a tábor skončily dřív. (Další den se u Ezry objevila obrovská kožní alergie, takže šlo podle doktorky pravděpodobně o nějakou nesnášenlivou reakci na potraviny.) Od rána měla klidový režim i Barča, která si stěžovala, že ji pobolívá hlava a břicho (nakonec ale byla naštěstí v pořádku).
My ostatní jsme se věnovali hned po snídani tvorbě keramické květiny pod vedením Dáši a hned jsme ji zdobili engobami. Byl to časově i co se soustředěnosti týče náročnější program, tedy po něm musela následovat pauza. Děvčata ji využila, aby zdokonalila svou věštírnu zbudovanou ve společně sdíleném pokoji a „věštkyně“ Barča si na zakázky nemohla stěžovat. Brzy se na dveřích objevily i první recenze a rating – vše neuvěřitelně kladné.
Aby se šamani trochu protáhli, zařadili jsme hru s hledáním míčků poslepu (Rybáři) v cca třímetrovém kruhu. Nastupovaly proti sobě dvojice, vždy po jednom z každé družiny a úkolem bylo dostat se zavázanýma očima z prostoru kruhu za jeho obvod co nejdříve co nejvíc z pěti větších míčků, pěti pingpongových míčků a pěti velkých skleněných kuliček. Zbytek družiny směl svého vyslance v kruhu navigovat, ale občas pro velký řev jistojistě nebylo vůbec pochopitelné, jaký povel přichází. Těsně – jen o jednu sebranou kuličku v celkovém součtu – vyhráli Větrní orli. To už byl ale čas oběda, a po něm jsme s Dášou spojovali hliněné polokoule pro totem k sobě – a také vzápětí tyhle hotové koule zdobili engobami.
Následovala hra Šamanské poselství, kdy jednotlivé družiny dostaly stejný papír s barevnými políčky, a pokud chtěly zjistit, jaké poselství skrývá, musel vždy jednotlivec doběhnout k Týně a Ane, tam splnit nějaký úkol (fyzická aktivita, prokázání vědomostí získaných na táboře), a pak dostal za odměnu písmeno pro políčko o které si řekl. Hráli i naši nejmenší, a aby nezapomněli souřadnice políček, do kterých měli získat písmeno, vymyslely jejich družiny, že jim je psaly na zápěstí. Poselství (čerpané z indiánské moudrosti) znělo „Nejdeme sami. Velká bytost kráčí vedle nás. Uvědom si to a buď vděčný.“ Vyhráli Poutníci po hvězdách a šamani si tohle poselství měli zapsat do deníků.
Ve volných chvílích tento den navíc trojice Márinka, Fox a Dubíček nacvičují pokračování svého loutkového představení na téma Malý princ: tentokrát na planetě lidožravých konviček. Svůj projekt nám pak před soumrakem předvedli. Také jsme zahráli krátkou hru na stonožky (vyhráli Větrní orli), a potom se připravovali na další podvečerní projekt, který vyžadoval šero – navigaci podle hvězd. V sadu nejprve Týna s Luci a Dášou rozestavily 14 souhvězdí z čajových svíček – takových, které mohou být právě v těchto dnech vidět na obloze nad Domaslaví. Ve společenské místnosti pak Týna na jednu z nástěnek vystavila mapu hvězdné oblohy vyobrazenou přesně tak, jak byla v Domaslavi o den dříve ke spatření. Týmy měly za úkol nejprve v sadu najít všechna souhvězdí, překreslit si je, a pak podle mapy už uvnitř fary určit, o které jde. Vyhráli Poutníci po hvězdách, kteří měli jen jedno chybné. Každý šaman pak dostal kopii domaslavské hvězdné oblohy pro táborový čas do deníku za odměnu. Bylo už hodně pozdě, a tak jsme jen rozdali body/cihličky a stavět se bude ve středu o poledním klidu. Jo, a málem bych zapomněla: dnes byl ještě v jednom ohledu velký den: sklízíme na chleba s lučinou již krásně vzrostlou řeřichu z obou políček. Všem moc chutná!
Lesem se mihla laň. Oba šamani se rychle otočili a hleděli napjatě mezi stromy, ale už byla pryč. „Podobně běží život“, prohodil starý šaman zamyšleně. „A můžeš za ním běžet, jak chceš rychle, ale stejně ho nedohoníš.“ A pak dodal napůl pro sebe, už s úsměvem: „Ale když se tu posadíme zcela tiše, aspoň uslyšíme krásný rytmus jeho běhu.“
Tropické počasí nás dostihlo a dnes bylo už od rána strašlivé horko i v domě, i když až dosud kamenná fara držela docela příjemnou teplotu. Je jasné, že moc akčních programů dnes zařazovat nemůžeme.
S Dášou jsme hned po zahájení dne začali tvořit každý svou pavučinku života. Šamani měli za úkol na tvrdý karton namalovat něco pro ně typické, klidně spojené se jménem, talismanem nebo družinovým totemem, ale tak, aby uvnitř kresby bylo možné vystřihnout kruh. Tvar pak také vystřihli a vybarvili placatými voskovkami, čímž vynikla struktura kartonu. Pak jsme raznicemi okolo vnitřního otvoru vysekávali dírky a následně jimi z bavlnek natáhli základ pavučinky. Zbývalo ji pak ještě z části proplést jinou bavlnkou. Vznikaly krásné věci, ale bylo to pro šamany hodně náročné na vyrobení. A to nás dopoledne ještě čekalo reliéfní prorývání koulí na totem.
Těsně před obědem jsme také museli stihnout výpravu pro dřevo, protože na večer je plánován závěrečný slavnostní oheň. Týna mezitím dojela pro oběd. Po obědě dostali šamani v programu slíbenou hodinovou pauzu na stavění šamanských osad, aby je stihli dokončit do odjezdu z tábora. Aby se šamanům lépe stavělo, četla jim k tomu Týna z Racka – až jsme tuhle knížku tento den dočetli. Zároveň Dáša organizovala s dobrovolníky, kteří se přihlásili do rytmické sekce, nácvik nástupu k ohni.
Odpoledne jsme postupně prováděli přípravu na oheň – stavěli jsme hranici, řezali na ni dřeno, vycpávali chrastím. Práce bylo dost pro všechny, malé i velké. Vyrobili jsme z chrastí také jednu slavnostní fakuli – a mezi vedením i zástupci obou družin, Doubravkou a Henrikem, jsme se předem dohodli, že privilegium slavnostního zapálení bude svěřeno Márince za průběžnou skvělou práci v táborových programech i mimo ně.
Když byla hranice připravená, věnovali jsme se ještě úplně poslední hře, tedy spíše programové aktivitě tábora: Šamany jsme rozdělili do čtyř dvojic a každé dvojici vybrali stejnou sadu pastelek. Pak první z dvojic dostal barevný obrázek (každý stejný), který nesměl ukázat svému partnerovi. Ten druhý pak obdržel bílou čtvrtku a pastelky. Ten, kdo měl obrázek, pak musel svého druha postupně navigovat (ale jen slovně) k co nejvěrnějšímu reprodukování obrázku. Potom se role otočily s jinou sadou obrázků. Nutno podotknout, že obrázky nebyly vůbec jednoduché a chtělo to od šamanů hodně náročný výkon. Nicméně podařilo se to všem skvěle – někde v naprosté pohodě, dobré náladě a souladu (Henrik s Popcornou si to třeba náramně užívali), někde to stálo hodně nervů. Potom už pokračovala volná zábava, asi necelou hodinu do zažehnutí ohně.
Oheň zapalujeme v osm, a ještě předtím jsme si nanečisto probrali celkový slavnostní příchod. Nejprve k nezapálené hranici vstupovala řadou za sebou rytmická sekce vedená Dášou, za ní pak vizuální sekce vedená Týnou. Pak hosté, třeba Petra a PS. Rytmická sekce se rozestavila pravidelně kolem ohně, Matěj udal rytmus na šamanský buben a ostatní se přidali s nacvičenou skladbou. To byl pokyn pro vizuální sekci, aby k hranici postupně vcházela také. Nesli každý jednu pomalovanou placku pro budoucí totem a zprava i zleva obcházeli hranici, dokud pod vedením Dáši probíhala rytmická produkce. Potom Týna dala pokyn, aby se všichni posadili, a spolu s Vydrou odešla z kruhu, aby mimo něj zapálily Vydřinu fakuli. Když do kruhu vstoupila Vydra, všichni znovu povstali, dokud hranice nezačala hořet. Týna potom měla krátký slavnostní projev, kterým shrnula to podle ní podstatné z celého tábora, a následně předala každému z účastníků knihu Chlapec, krtek, liška a kůň jako závěrečný dárek na památku. Je o tom, jak se dá dohromady společenství naprosto rozdílných tvorů a jsou si navzájem posilou. S krásnými ilustracemi, které dělal sám autor textu, britský umělec Charlie Mackesy. Všem nabídla možnost nechat si do knihy napsat věnování, což někteří večer využili. Pak měl každý ještě prostor říci u ohně, která nebo které ze sedmi šamanských moudrostí uvedených v Zápisníků šamanů, jež zde používáme jako deník, jsou mu nejbližší a proč – a čím ho tábor inspiroval v jejich rozvíjení. O tomto úkolu věděli šamani od rána a společně s Týnou si při přípravě hranice ještě všichni společně jednotlivé moudrosti pročetli a připomněli, a také pak navzájem probírali, čím pro ně jsou i jak se dají převést do jejich osobních životů. Byli tedy dobře připravení, a popravdě řečeno tyhle přípravné debaty byly vlastně mnohem hlouběji prožité než to, co pak zaznělo u ohně, kde každý již prezentoval jen to své vytříbené a promyšlené shrnutí. Velmi se to povedlo a výběry byly opravdu přiléhavé. Následovala ještě chvilka volného sdílení, co se komu líbilo, nelíbilo, co komu utkvělo, a v devět hodin jsme oheň pomalu opouštěli.
Následovalo poslední bodování, a pak krátké budování vesnice. Večerka byla tentokrát striktně v deset, zítra všechny čeká balení uklízení a dlouhé cesty domů.
„Proč nemáš rád slovo já?“ Ptal se mladý šaman. „Z mnoha důvodů“, odpověděl jeho učitel. „jeden z nich je, že říkat já, brání člověku myslet my. A chci-li doopravdy splynout s přírodou, do níž přece patřím, pak je správnější myslet, cítit i chovat se vždycky jako my. Rozuměj my všichni, podílející se svou jiskrou na věčném ohni života.“
Ráno ještě proběhlo tradičně: Kája zapálil kalich a uskutečnili jsme poslední letošní zahájení dne. Ještě předtím se s námi ale rozloučily Sniper a Petra, a těsně po zahájení pak PS a Dubíček i Dáša s kluky. Už tedy nemělo příliš smysl ještě realizovat připravený program, a tak všichni začali balit. Okolo oběda odjela Barča a zbytek šamanů si šel ještě naposled zaskákat na balíky a dostavil naše osady. Týna s Luci, teď už jediní dospělí, se daly do šestihodinového úklidu, s nímž účinně pomáhala i zbylá pětice posledních šamanů. Do půl páté jsme byli hotovi a bylo to vypočteno vlastně úplně přesně k odjezdu Popcorny s Vydrou i Matěje.
Faru jsme předávali po páté hodině a odjíždíme také.
Sbohem, Domaslavi, a za rok alespoň s některými z nás zase nashledanou…