11. 7. neděle – Můj příběh a jeho průvodce

Dnešní den byl příjezdový, tedy ještě takový dost rozházený. První přijeli Týna s Dragonem a Foxem, okolo desáté hodiny přebírali dům. Okolo druhé pak dorazila Nina s Alicornou a Fili, Petra se Sniperem (to je děvče, pro ty, co nevědí 😊), okolo třetí dorazila Lili, v půl čtvrté pak Petr přivezl Kamzíka, Želvu a Dubíčka, další vůz byli Stella a Marcus a jako poslední Ezra s Ane.

Program začínal skrmením bublaniny a párků pro ty, co měli hlad, představením toho, jak budou vypadat táborové dny, bodování, rozcvičky s odchytem zvířat, cesta zemí příběhů a tak. Každý z poutníků dostal deníček, řekli jsme si svá jména i případně přezdívky (jen zřídka si někdo vybral novou, takže jen Vydra je nyní Fili) a rozlosovali jsme zapalování a zhasínání kalicha. Taky si každý vybral svou barvu pro cestu zemí příběhů. První den byl ve znamení životního příběhu básnířky Sylvie Plathové a povídek Roberta Fulghuma. Četli jsme si o skřítcích, obrech, vílách a mořských pannách. A pak jsme si za pomoci duhové bavlnky a prostřednictvím našich oblíbených věcí či hraček (přesněji řečeno viděno jejich očima a vyjadřováno jejich ústy-čumáčky) povídali seznamovací minipříběh každého z nás.

Pak každý dostal prázdnou kartu s narýsovanými okraji připomínající kartuši a měl na ni ztvárnit svou/svého/své „ariel“ (to podle básnické sbírky S. Plathové), tedy průvodce, kterého v životě nebo teď na táboře má a vnímá. Kartu si pak nalepil každý na svůj papír s políčky připravenými pro barvy dne, a večer v něm vybarvili první pole.

Jinak převážně pršelo, ale ve chvílích, kdy na nás zasvitlo mezi mraky sluníčko, si všichni házeli polystyrenovými letadly anebo stříleli z luku. Mezitím si každý připravil tři kolíky se svým specifickým symbolem pro hry v následujících dnech.

K večeři jsme si dali fazole se slaninou a jen se po nich zaprášilo.

Den jsme uzavírali zhruba v devět hodin prvním, oranžovým korálkem na koženém řemínku a také zavěšením jednoho na naši úmluvu, kterou si tím každý den připomínáme. První body dostali všichni stejné, tři, a to v podstatě za pomáhání, protože každý něco užitečného pro všechny za ten den udělal. No a pak už byla volná zábava. Tak snad to byl nadějný start!

 

12. 7. pondělí – Naslouchat příběhům druhých lidí

Vzbudilo nás sluníčko! A možná také netradiční forma rozcvičky, zdá se. Jako první, ještě před třičtvrtě na osm už byl v kuchyni celý klučičí pokoj a Fili. Čas do výběhu na louku si krátili hraním kartáčkové hry Scratch Wars. Rozcvička se osvědčila, ale osmdesát kartiček bylo málo. Poučení pro příště, tedy pro zítra. Snídali jsme venku, objevilo se totiž konečně sluníčko. A nikde žádné vosy😊 – v porovnání s loňským táborem. (Jak se ukázalo, zastoupili je plži.) Po snídani jsme se hodinu věnovali malování svých ekologických stop a povídání si o nich. Myslím, že tahle generace je už mnohem zodpovědnější než naše. Své stopy jsme vystavili k prohlédnutí na šňůře na verandě.

Potom byla zhruba půl hodiny volná zábava a začaly souboje s vodními pistolkami, které půjčil Marek. Kromě toho probíhala oblíbená lukostřelba a házení letadýlek. Před obědem jsme ještě stihli namalovat barvu, jakou očekáváme pro svůj den a rozdělit se do dvou družstev, která dostala svůj první úkol: nasbírat přírodniny na výrobu mandaly. Dokonce ji obě před obědem i udělala. K obědu byly špagety, moc dobré. Během (od)poledního klidu pokračovaly vodní bitky, lukostřelba a korálkování, Dubíček s „Century foxem“ připravovali hru pro všechny.

Onemocněla nám trochu Želvička a také Sniper malinko stávkuje, tedy jsme museli přeskládat družstva, aby byla kompatibilní a porovnatelná. Jedno je teď Dragon, Fili, Marek, Alicorn, druhé Kamzík, Dubíček, Lili a Fox. Plus malí, jak se to povede. Všichni si vzali kolíky a zapíchali je na louky, pak družstva běhala po jednom a přinášela kolíky zpět. Třicet kolíků a dopadlo to těsně – Vyhráli ti okolo Dragona, 16 : 14. Úplně nakonec jsme hledali kolík, který zapíchla Ezra! To už hledali všichni najednou. A druhá soutěž byla ve skoku do dálky snožmo. Každý měl tři skoky, kolík zapichoval tam, kam doskočil, a rovnou skákal dál. I tady to bylo těsné, trojskoky se sčítaly a průměrovaly na počet členů družstva. Těsně vyhráli tentokrát ti okolo Kamzíka: 556,5 : 530,75 centimetrů. Petra je tak hodná, že nám peče koláč (jablečný), ale ke svačině byly jogurty, koláček zatím není hotový…

Odpoledne jsme hráli hru, kterou společnými silami připravili Dubíček s Foxem (první část) a Fili a Lili (druhou část). Bylo to třicet kartiček s otázkami typu: Napiš tři vodní živočichy, ale i: Jakou barvu má medvěd hnědý?. Kartičky byly po louce a táborníci je objevovali a zodpovídali po dvojicích (malý-velký).

Dnes jsme se ještě věnovali příběhu krále Jana Zikmunda a Ferenci Dávidovi s jejich otevření cesty k veřejnému vyjadřování svého názoru, tak aby si diskuse mohl kdokoli poslechnout, a formovat tak své vlastní názory (to prosím v daleké Transylvánii v polovině 16. století!). A taky jsme si povídali i o opaku: životě uzavřeném takříkajíc ve své bublině. Bubliny (své vlastní) jsme pak kreslili křídami na černý papír – ale zároveň jsme se pak i malými bublinkami propojovali s ostatními. Hráli jsme i hru na postřeh „co se změnilo v místnosti“, nejbystřeji se projevili Kamzík a Dragon.

Sofča dnes lehoučce onemocněla, ale odpoledne se jí udělalo lépe, už se i zapojovala do programu, a hlavně do italské konverzace s Kamzíkem. Ane je donutila se v italštině pohádat, z čehož vzniklo krásné video! Bohužel se prý za žádnou cenu nesmí publikovat! Pak byla večeře, guláš s knedlíkem, a po ní jsme (velmi rozumně 😊) pořádali závody v běhu do vrchu. Kupodivu nejvíc běhů vydržela Ezra. Pravda, běžící Dragon ji nosil dolů v náručí, ale i tak – když už všichni odpadli, Ezra chtěla ještě.

Po sedmé hodině už začal volný program, dost poklidný po dramatickém dni, kdy hlavně Marek měl trochu komunikační stres. Vyrábí se vlaštovky, navlékají se korálky, v klidu se povídá. V osm hodin jsme zakončovali den – každý svou barvou, každý žlutým korálkem, i bodováním, tentokrát už naostro. Nejvíc bodů měli Dragon, Kamzík, Fox a Lili a co je důležité: víc než polovina z účastníků už body i rozdávala. Hezký to zvyk z loňska! Kalich zhasínal Dragon.

 

13. 7. úterý – Každý jsme někomu ochráncem a něčemu oporou

Dnešní den začal rozcvičkou posílenou o sto dalších zvířat a rozloženou na tři terasové louky. Tentokrát to už stálo za to a táborníci se pěkně protáhli – a přibylo těch, kteří se chtějí zúčastnit, což je dobře! K snídani byla vytoužená buchta a důležité je, že Želvičce už je lépe. Kalich zapaloval Marek. Dnešní den byl věnovaný Charlesi Darwinovi a jeho unitářské ženě Emmě Wedgwoodové a jejich rovnocennému vztahu, kdy byli jeden druhému rádcem, oporou i tvůrčím kritikem. Přičemž na počest rodiny Wedgwoodových a mistrovského řemesla, které je proslavilo po celém světě, výrobě porcelánu, jsme hned po snídani začali dělat mozaikový květináč. Znamenalo to na obyčejný terakotový květník nejprve nalepit pestrá sklíčka, a pak čekat až zaschnou, abychom mohli pokračovat spárováním. Čas jsme si krátili hodem kolíků do provázkového kruhu. Trefit se znamenalo body, a pokud se někomu kolíček zapíchl, dostal další. Bohužel se to povedlo jen Foxovi v tréninkovém kole. Ale „jinak dobrý“, jak tu říkáme. Marek měl dneska lepší den než včerejší, ale když si hrál s kluky v zatemněném pokoji, udělal si obrovskou bouli, takže hned na první hru byl indisponován a jen ji pozoroval z balkonu.

K obědu byly dnes špízy a také jsme koupili buřtíky na večerní oheň. Po obědě jsme se vrátili ke květináčkům. Alicorna, Fili a Marek s Foxem pomáhali míchat spárovačku, a pak už jsme všichni příborovými nožíky místo špachtliček vtírali bílou cementovou kaši do spár. Hodně v ten čas svítilo sluníčko, což nám trošku ztěžovalo práci, protože hmota rychle zasychala. Ale s pomocí velkých jsme to zvládli všichni, všech dvanáct květníků. A už byl nejvyšší čas vystartovat na další část programu, což bylo: koupání v řece Otavě u jezu v Radešově. Nakonec jsme se odvozili na etapy oběma auty, protože chodit po frekventované silnici se nám nechtělo. Ale vstup do vody byl moc příjemný, travnatým svahem, a voda únosně studená. Vlezli do ní nakonec úplně všichni a většina odvážných se i potápěla včetně hlavy. Potom jsme se ještě šli kousek, asi tři kilometry, projít, okolo překrásné ohromné lípy a taky kolem torza bagru, které tedy popravdě řečeno zaujalo víc účastníků než ten nádherný strom😊.

Po návratu do tábora jsme dočistili květníčky, a tím pádem byly hotové. Jsou překrásné, do jednoho. Sniper, Dragon, Kamzík, Fox, Dubíček a Marek připravovali oheň a klacíky na opékání a Nina s FiliLili a Alikornou přinesly pořádnou kládu, kterou jsme rozřezali na několik polínek. S ohněm jsme docela pospíchali, protože na večer hlásili bouřky. Nakonec ale nepršelo, naštěstí. Oheň zapalovala Sniper a chvilku trvalo, než jsme vlhké dřevo přesvědčili, že fakt má hořet. Opékání buřtů a večeře byl ovšem jen prolog pro opékané marsmallow! Na každého vyšlo pět kousků a velkou oblibu má tahle lahůdka i mezi dospělými. Potom za námi přijel Luděk Bufka, zoolog z Národního parku a chvíli s námi poseděl. Moc zajímavě nám povídal o liškách, vlcích a rysech na Šumavě, které už několik desítek let v parku monitoruje.

Po celou dobu byla zároveň i volná zábava a kdo zrovna neposlouchal, si házel a kopal míči mezi zápražím a verandou. (Zábavou pro Týnu je několikrát za den lovit míče z obrovsky vzrostlých kopřiv, které pozemek u chalupy obklopují. Klíčovou technikou k úspěchu je obyčejné koště.) Když už to začínalo být moc divoké, dali jsme hru na sbírání kartiček se zvířátky, ale po jedné noze. Nesmělo se přešlápnout na druhou (to leda za hranicí území, kde se sbíralo), ani si stoupnout na obě. Pokud se to stalo, musel dotyčný všechny kartičky vrátit a začít znovu.

Se soumrakem a osmou hodinou jsme uzavírali den bleděmodrým korálkem, zhasnutím kalicha (sfoukávala Stellinka, všem nám popřála dobrou noc) a malováním barvy dne. Pak už byla jen volná zábava – míčovaná, a když už byla tma, tak jsme pokračovali česáním Henrika, což byla úžasná zábava pro celkem osm lidí 😊. Česali hlavně Dubíček a FiliLili. Ještě jsme zabalili květníčky, aby se při cestování z tábora nerozbily, a už pomalu končil den. Odpad (bio) dnes odnášeli a zakovávali Dragon, Kamzík a Sniper. Cenná pomoc!

 

14. 7. středa – Nejsou malé a velké příběhy

Světe div se, ale v 7:40 byl vzhůru jen Fox. Už jsme si mysleli, že rozcvička tentokrát nefunguje, ale do pěti dalších minut vstala velká část osazenstva. Nakonec se těsně před osmou kuchyň spontánně zcela zaplnila. Terén byl tentokrát složitější, protože v noci pršelo, nejlepší tedy bylo vyběhnout bos. Na snídani ještě zbyla buchta od včera a vysvitlo sluníčko. Ukázalo se ale, že jen na chvilku, a pak už bylo celý den pod mrakem a hůř. Téma dne bylo vázané mimo jiné na věnování pozornosti dětem a braní je vážně, což zahrnuje i tvorbu pro ně, která jim přibližuje svět. Ukazovali jsme si encyklopedické kresby přírody Edith Holdenové a povídali si o ilustracích pro děti Beatrix Potterové.

Nicméně ani svěží, spíš studený větřík nás neodradil od dělání keramiky venku – vytvářeli jsme mističky dekorované obtisknutými listy a zdobené zelenými engobami. Bylo to náročnější než květníky o to, že jsme museli pracovat bez přerušení a zabralo nám to téměř dvě a půl hodiny. Ale až na Marka všichni statečně dokončili. Sotva jsme stihli sklidit ze stolu a už tu byly Petra a Ninou a obědem. Byly buchtičky se šodó, což sklidilo velký pozitivní ohlas!

Po obědě byla téměř hodinka klidu. No a protože jsme dnes zatím neměli pohybovou aktivitu, následovala hra družstev na nákladní čluny a převážení šišek. Vyhráli Dragon, Fox, Fili, Dubíček. Potom jsme se vyrazili ve dvojicích seznamovat se stromy – Kamzík s Fofem, FiliLili, Dubíček s Želvou, Dragon s Alicornou. Smyslem bylo poznávat strom jinak než běžně – zrakem. Vždy jeden z dvojice měl zavázané oči a ten druhý, průvodce, ho dovedl k nějakému stromu, který pro něj vybral. Pak ho nechal se s ním seznámit doteky. Pomáhaly k tomu otázky typu, jaký de tvůj první dojem? Myslíš, že je ten strom starší než ty? Je jeho dotek hladivý, drsný? Je jehličnatý nebo listnatý? Dokážeš ho obejmout? Cítíš větve? A podobně… Potom si všichni docela hezky po skupinkách hráli nebo se zabavili bavením se. I Marek, který se moc hezky věnoval Ezře. Kamzík, Sniper a ještě někteří zase rozdělali oheň, a tak jsme dopekli zbytek buřtů ze včerejška.

Ve tři hodiny přijel na chvilku Ondra s Evou, Eliškou a jeho rodiči na návštěvu, Eliška s námi bude od zítra. To bylo pořád ještě docela ucházející počasí. Družstva, tentokrát seskládaná: Dragon, Fox, Želva, Dubíček (a druhé zbytek) měla hodinu na to, aby postavila lávku z přírodních materiálů přes rozvodněný potok, široký 240 cm. Mohla použít nůž a 16 metrů provázku. Půl hodiny to vypadalo zcela vyrovnaně, ale pak to první družstvo vzdalo, zatímco to druhé ušmodrchalo lávku, která unesla nejmenšího člena po celou dobu, co jí přecházel. Právem jim patřily vítězné body. Tahle hra ale dost rozhodila náladu, družstva se nám nepodařilo poskládat poměřitelně. Navíc těsně potom vypukla silná bouřka, taková, že kolem domu tekly potůčky vody. Zkrátka nic moc. Bylo proto víc než vhodné zkusit si navzájem (každý každému) říkat, za co se všichni máme rádi a vážíme si sebe navzájem. Moc krásný emotivní zážitek!

A zabralo to docela dost času, všem zatím vyhládlo. Dali jsme si kuře s rýží. Po večeři následovala volná zábava až do závěrečného bodování a uzavření dne, jedna skupinka venku v mokru pořádala taneční párty na karimatkách. Korálek byl tentokrát světle zelený a Želva, která bude zítra raději celý den polehávat, aby se zbavila virózy, která jí ztěžuje pobyt, dostala i s darovanými celkem 24 bodů. Vede a je to dost na to, aby zítra mohla mít v podstatě odpočinkový den.

 

15. 7. čtvrtek – Každý může pomáhat

Vstali jsme okolo sedmé a zase pršelo. A bylo před osmou – a pršelo… Museli jsme zrušit rozcvičku a poprvé jsme se museli nasnídat doma. Byla vánočka. Ráno bylo takové trochu roztahané, ale v devět jsme dle rozpisu zahajovali den. Zapalovala Lili a téma dne bylo spojené s Albertem Schweitzerem a jeho prací pro druhé. Povídali jsme si o nemocnici v Africe a o nemocech, které tam přenáší hmyz a na které do té doby v téhle oblasti nebyly dostupné léky. A abychom si přiblížili atmosféru afrického pralesa s pestrostí druhů a divokostí barev a trochu odlehčili téma, udělali jsme si pak pestré vážky z javorových nažek a modřínových větviček. To už vysvitlo sluníčko a mohli jsme pracovat venku. Malovali jsme akrylovými barvami. Stihli jsme taktak vše dokončit do odjezdu pro oběd. Želva má dnes kurýrovací den a odpočívá. K obědu bylo rizoto a Želvě jsme přivezli léky.

V táboře už na nás čekali Ondra s Evkou a Eliškou. Po obědě jsme začínali program už v půl jedné, tedy s kratším poledním klidem jako náhražkou toho pomalejšího rána. První hra byla chození poslepu ke kruhu z provázku (skoro sedm metrů vzdáleného) a do něj měl každý zkusit zapíchnout své tři kolíky. Nakonec se do kruhu (těsně na čáru) trefil jen Dubíček jedním kolíkem a v těsném závěsu byla Eliška, která se trefila centimetr od čáry. Druhá hra potom byly kamenné pyramidky. Pomohl nám je postavit Ondra, bylo jich patnáct po celém volném prostranství okolo chalupy a účastníci měli čtvrt hodiny na to, aby všechny našli. Pod každou byly schované kartičky jedné barvy a každý, kdo pyramidku našel, si měl nenápadně vzít jednu kartičku. Vyhrála Lili, která měla už za sedm minut všechny lístky. Pak byla mezerka, nicméně ještě třem se povedlo najít všechny. Nebylo to úplně jednoduché, zvlášť když některé pyramidky byly falešné, bez lístků. A ještě jsme v rychlém sledu dali jednu hru – provázkový labyrint ve dvojicích. Zahajoval Dragon s Alicornou, skončili čtvrtí, ale byli velmi elegantní, pak šli Dubíč s centuryFoxič, celkově druzí, FiličLilič (skončily třetí), Eliška s Evou (poslední, ale daly to!) a pak Kamzič s Markyč (vyhráli!). Skončili jsme po třetí hodině a dali jsme víc než hodinové volno, aby se táborníci z nabitého programu vzpamatovali.

Ezra si hrála s Eliškou a Stellinkou, Marek si stěžoval, že ho nemá nikdo rád, v kuchyňce vzniklo jedno karbanické doupě a hrálo se tu prší (Alicorna, FiliLili, Centuryfox, Dragon a Dubíček), venku bylo druhé karbanické doupě, ve kterém Nina učila Ondru, Kamzíka a Snipera poker. Sofča odpočívala v nejvyšším patře, jako Locika ve věži. V půl páté začíná další program, upcyklace. Shromáždili jsme všechny předěty, které měl každý (dva) dovézt z těch, co už by doma vyhodili nebo recyklovali. Bylo to 24 nejrůznějších věcí, od lichých ponožek přes krabičky, obaly, rourky, prázdné lahve, platíčko od vajíček, obal od baterií až po dávkovač na lipo. Pak jsme se rozdělili do dvou skupin a každá měla vymyslet, co by z nich všech dohromady šlo udělat za nový funkční užitný nebo dekorační předmět. Byly to docela zajímavé nápady, když jsme je dali dohromady, a nakonec jsme se úplně jednoznačně shodně rozhodli pro etažér. A pak začala dokonale sladěná tvůrčí dílna, kdy se každý zapojoval: jeden stříhal, druhý provrtával, další lepil tavnou pistolí, jiný izolepou, jiný dělal dílčí konstrukce, no skvělá nevídaná souhra všech! Takto jsme za téměř hodinu kreativního zápalu dali dohromady mnohapatrový etažér, ještě každé patro zdobené. Prostě dokonalé dílo, ze kterého jsme měli všichni obrovskou radost! Práci navíc komplikoval dost prudký déšť, o to větší byla satisfakce, když se všechno tak povedlo.

Potom byla večeře, svíčková, a po ní hodina klidu, kdy se všichni hezky zabavili. Ještě před osmou jsme pak stihli dvě hry: poznávání zvuků v kuchyni (top výkon byl Foxí, kdy jediný poznal přistání našeho polystyrénového letadla, naopak malým narušitelem byla Ezra, která se na rozdíl od ostatních dívala a vše velmi bystře komentovala) a potom Robinsoni na pustém ostrově, kdy nejprve „robinsoni“ našli dvouuchý děravý hrnec, a pak pětimetrové lano, a vždy měli napsat co nejvíc nápadů, bláznivých i seriózních, co s nimi Robinson může dělat. Z první várky byly největší hlody: „budu na něj bubnovat“, „vystavím si ho jako dekoraci“ a „dám si ho na hlavu a budu dělat, že jsem uprchl z blázince“.

Jinak se nám hezký večer ještě poměrně zdramatizoval, nejdřív Alicornou, které Dubíček nechtěně při zavírání okna přiskřípl prstík a vypadalo to chvíli dost děsuplně, ale nakonec se to obešlo bez pohotovosti. A pak si začal stěžovat Kamzík, že ho škrabe v krku a kašle, a pak ještě Fox. Zdá se, že nám Želvička nakazila část družstva. Tak dáváme léky a zítra uvidíme. Bodů se dnes rozdalo hodně, vítěz dne, Dubíček, měl jednou tolik co včera. Potřebujeme to zítra „docvaknout“! Korálek byl tmavě zelený a všechny jsme dnes pro jistotu zahnali do hajan už ve třičtvrtě na deset a ani moc neprotestovali. I my velké toho máme dost.

Tak končí předposlední celý den… Hlášky: „To není možný, včera bylo pondělí.“ (To se tvrdí prakticky od úterního rána.)

Nina: pozotvírala kvůli virům okna v celém domě a prohlásila: „na čerstvej vzdoušek já jsem pes!“

 

16. 7. pátek – Odvaha mít odvahu

Ráno bylo sluníčko! První základ úspěchu dne. Rozcvičková zvířátka rozházela Jana a vyběhli téměř všichni. I snídaně mohla být zas venku, tak trochu dojídáme zbytky. Želva a Kamzík mají marodivý den, Želva spí a Kamzíkovi servírujeme snídani a léky do postele. Po snídani byla necelá hodinka volna, a pak tradiční zahájení dne – předposlední v tomto složení. Kalich zapalovala Dubíček. Povídáme si o dost silných věcech: o Lottě Hittschmannové a Claře Bartonové a o tom, jak je někdy třeba mít odvahu, abychom aktivně čelili nebezpečí, nebo řešili nesnadné situace. A povídali jsme si i o tom, kdy každý z nás v řešení nějaké situace musel sebrat všechny síly a najít odvahu v ní být aktivní. Ukázalo se, že to každý už někdy nějakým způsobem prožil. A pak k lehčím věcem: připravovali jsme si květinové svícínky pro večerní slavnost. I když – lehčí to moc nebylo, vyžadovalo to dost trpělivosti, ale nakonec to většina udělala (okvětní plátky byly z barevných filců, někdo si je i vyšil – Dubíček, Lili) a byly pestré a krásné, přesně, jak to mělo být. Ale dokončovali jsme je ještě o poobědovém klidu. K obědu byla výborná koprovka. A těsně před ním přijel zase Ondra s Evou a Eliškou, což je super! Eliška s Evou se okamžitě zapojily a také si udělaly svícínek.

Po obědě jsme honem honem museli zahrát nějaké hry: jednak rozptýlit to sedavé dopolední soustředění, jednak potřebují všichni body, abychom došli krajinou příběhů. Tak jsme házeli míčky na cíl, ale praváci levou a opačně. Potom jsme hráli hru „na pukavce“, bez bodů, ale moc nás to bavilo – všichni položili šátek, otočili se zády, pod jeden se schoval míček a hráči měli za úkol běžet ke svému šátku: kdo pod šátkem našel míček, měl někoho vybít, ti, co ho nenašli, rychle prchali. Mezitím Ondra s Ane připravili tu největší hru, která tábor završovala: Ekosystémy. A rovnou jsme začali i hrát, dokud bylo hezky. Měli jsme dva týmy a využili i marodku, Želva vedla jako logistická centrála jeden tým a Kamzík druhý. Měli jsme tři ekosystémy, ve dvou byly tři organismy, ve třetím čtyři a celkem deset organismů bylo v biotopech po celém našem areálku. Podotýkám, že je celý do kopce, takže se všichni fakt naběhali! Jen veverky byly po rovince. Kamzíkův tým měl ještě Dubíčka, Elišku a Foxe. Měl s nimi být i Marek, ale odmítl hrát, takže s nimi běhal Ondra. Druhý tým měl FiliLili, Dragona a Alicorna. Každé družstvo zvolilo trochu jinou taktiku, Želvičky tým sázel na co nejvíckrát duplikovaný ekosystém, který byl nejblíž na běhání, Kamzíkovci naopak živili co nejvíckrát ten nejsložitější ekosystém, který ale byl za dva body. Hráli jsme jen „jeden rok“, každé roční období deset minut a mezi nimi byly vždy pětiminutové logistické pauzy, běžci si museli odpočinout. Klobouk dolů před Dragonem, Foxem a Fili, kteří odběhali všechny čtyři období!!! Ostatní mezi tím i chodili, Elišku občas už musela Eva do kopečku tlačit. A kdo taky hodně běhal a pomáhal oběma týmům, byla Ezra. Jinak nejsložitější cesta byla pro oříšky, která vedla blátem z kopce. Vypilo se u toho víc než pět litrů šťávy.

A jak to dopadlo? Celou dobu to vypadalo, že Želvy tým vyhraje: dobře zvolená strategie a nasazení, ale bohužel jim uniklo, že ve vodním ekosystému musejí být bělice. „Blbý bělice!“ jak pak pravila Lili. Takže v konečném součtu ztratili desítky kartiček řas a perlooček, protože neměli běličky, ohromná škoda. Kvůli tomu prohráli. Ale v bodech se jejich nasazení odrazilo.

Po ekosystémech musela být hodina a půl odpočinku a volné zábavy, bylo to fyzicky i psychicky náročné. No a večerní zakončení, tedy bodování, barvy dne a korálky (tentokrát dva, černý a tmavě modrý) jsme udělali radši dřív, aby byl čas a prostor na večerní slavnost. A navíc dokreslování bodů vyžadovalo tentokrát velké přemýšlení, dost účastníků mělo body navíc a bylo třeba promyslet, komu je dát, aby co nejvíc poutníků došlo do cíle. Nakonec se to podařilo s výjimkou Marka a Stelly všem.

A pak hned začala ta slavnost: seskládali jsme čtyři stoly do čtverce, abychom se vešli všichni, uprostřed stál zapálený kalich a každý měl osd něj zapálit svůj květinový svícínek a říct, co se mu na táboře nejvíc líbilo, co ho zaujalo a tak. Co zaznívalo? Smích, „kidíci“ (nejen táborové označení pro mladší děti), zábava, různé hry a program celý, výtvarné tvoření (květníčky i misky), že se utvořila parta, posun za celý rok, poker, a tak. Každý pak dostal polštářek s obrázkem snových sítěk a plněný mimo jiné květy levandule.

No a pak už byla jen večeře, šunkofleky. Okolo osmé odjela Ane s Ezrou, a pak už následovala volná zábava až do večera. Kupodivu se všichni bavili, ať venku, tak vevnitř, a my velké balily. Malé jsme zahnaly v deset (ani neprotestovali, vždyť se hrozně uběhali). A tím pomalu, melancholicky, s deštěm končíme…

Hláška dne: „Nino, ty sis s sebou vezla počítač?“ „No, myslela jsem, že stihnu pracovat…“ (Ha, ha!)

 

17. 7. sobota – Změna je život

Tábor se nám láme do své druhé části. Menší odjíždějí domu a zůstávají jen větší, kteří se s Týnou přesouvají přes žďánovský hřeben do Lazen. A tak už se neboduje, necvičí, ale jen uklízí a balí. Poslední den zapalovala kalich Sniper a naposled také malujeme barvu dne. A abychom nezapomněli: dostali jsme poslední, bílý, korálek.

Táborníci si venku hrají s hlemýždi, někteří také poprvé za celý náš pobyt zde viděli užovku, která tu s námi žije. Jako první odjíždí Dubíček s Lili, pak Stella s Markem. Velcí vyřizují vše potřebné: odvoz odpadů, platby za obědy v Rejštejně a vrácení nádobí, balení společných věcí i menších táborníků, úklid chalupy. Týna převáží první várku věcí do Lazen. K obědu máme zbytky a v jednu hodinu přijíždí pan majitel. Předáváme dům a přes Kašperské Hory, kde je třeba nakoupit proviant na další týden, se stěhujeme. Obě auta jsou úplně plná. Doprovází nás totiž ještě Nina s Petrou, Alicornou, Fili a Sniperem, které se chtějí podívat, kde že to další týden budeme. Ale je to jen letmá návštěva, prošmejdí dům, dají si čaj a odjíždějí také. Čtyři velcí, z toho tři členové Unitaria Teamu, osaměli okolo třetí. Vybalujeme. A máme volnou zábavu, až do večeře.

Pak přijel Petr, který povede nedělní program, protože Týna musí pracovně do Liberce. Jen Želvě stále není dobře, a tak Lucie, její maminka, nakonec rozhoduje, že má ráno odjet s Týnou do Prahy. Škoda ☹

I tady držíme některé z rituálů, jak třeba zapalování a zhasínání kalicha, nebo i bodování, byť v poněkud upravené podobě, táborníci se vždy bodují navzájem. Večeři jsme si sami připravili špagety aglio olio.

 

18. 7. neděle – Komunikace a „kouzlo“ porozumění si

Dnes tedy v devět hodin zahajujeme den s Petrem. Povídáme si o vývoji komunikačních technologií, o něž se zasloužili někteří unitáři, třeba Samuel Morse nebo Tim Berners-Lee. Zkoumáme výhody i úskalí komunikace na dálku i té virtuální, a pak se zastavujeme o samotné komunikace – čteme si Kiplingovu povídku Jak vznikla abeceda.

Další program byl věnovaný mýtům o ohni. To proto, že už od prvního dne druhé části pobytu se musíme připravovat na závěrečný slavnostní oheň; je to hodně práce. Petr nám čte několik mýtů o tom, jak lidé získali oheň, z různých kontinentů. Povídáme si o tom, a pak po nás chce, abychom si vymysleli a formou komiksu nakreslili vlastní mýtus o získání ohně, který by se nějakým způsobem vztahoval k naší přezdívce. Kamzíkův byl o tom, že před dávnými časy, kdy lidé ze země dolovali drahé kameny, ale neměli oheň, byla tahle práce velmi namáhavá. Když už byla štola hlubší, tak že do ní nedopadalo denní světlo, museli ji opustit a hledat novou. Jednou vytěžili krásný zářivý drahokam. Ale z hor seběhl Kamzík, spolkl ho a zmizel. Když se pak nazítří objevil, zářila mu mezi rohy nádherná žhavá koule, z níž létaly blesky. To způsobil ten spolknutý drahokam. Ty blesky zapálily lidem oheň, aby mohli ve svém životě i práci pokračovat lehčeji.

Fox zase vymyslel, že jednou lidem do kurníku vlezla liška. Jenže zrovna v té chvíli do kurníku uhodil blesk a zapálil lišce špičku ocasu. Tak se lekla a vyděšeně prchala pryč. Jak běžela kolem lidského obydlí, ocasem zapálila suchou trávu, a tak dala lidem oheň. Ocas si uhasila a dodnes má jeho špička jinou barvu než liščí kožíšek.

K mýtům jsme si měli také vymyslet vlastní písmo, jímž jsou napsány. Zajímavé nápady měli Fox i Dragon. Na oběd jsme se přesunuli do Kašperských Hor (byla pizza), a potom jsme se byli podívat v muzeu motocyklů.

Po návratu jsme se vydali sbírat smolu na výrobu fakulí. Hledali jsme smolné stromy v lese poblíž chalupy, ale moc úspěšní jsme nebyli, i když to zabralo dost času. Za to jsme si užili dost legrácek. K večeru jsme ještě měli program zaměřený na práva zvířat: dostali jsme různé věty o tom, jak člověk využívá (a někdy i zneužívá) zvířata, celkem jich bylo přes dvacet. Měli jsme si je pročíst, roztřídit a nalepit je na bílý papír v pořadí od těch, které nám přijdou neškodné a zvířatům neubližují, přes ty, které se nám nezdají úplně v pořádku, ale pro lidstvo jsou užitečné a mnohdy i nezbytné a zároveň zvířata netýrají, až po poslední skupinu věcí, které zvířatům ubližují a lidé by je podle našich názorů měli přestat dělat. Pak jsme si povídali o tom, kde jsou pro každého z nás hranice mezi těmito třemi skupinami a proč je máme každý trochu jinde.

Po večeři už byla volná zábava, v jejímž rámci jsme si rozdělali oheň v krbu.

 

19. 7. pondělí – Kultura a divočina: s přírodou v souladu

Hned po snídani, které jsme se tentokrát věnovali důkladně a usmažili si palačinky, jsme oficiálně začali den. Mluvili jsme o tom, jak může člověk intenzivněji srůstat s přírodou a jako vzory jsme si uvedli dvě osobnosti spjaté s unitářstvím: H. D. Thoreaua a jeho víc než rok života stráveného relativně o samotě ve srubu u jezera Walden (kluky zajímalo hlavně to, jak jeho srub vypadal) a F. L. Wrighta, architekta, který k přírodě přistupoval zcela inovátorsky a snažil se domy, které navrhoval, pojímat jako nedílnou součást krajiny, vkomponovat je do ní. Některé jsme si ukazovali na fotografiích, včetně klasického domu nad vodopádem, a všichni z nich byli nadšení.

No a pak přišel úkol sbalit se na půldenní toulky přírodou, při nichž jsme jako jeden z úkolů měli najít a vyfotit alespoň tři místa, která pro nás představují dobré propojení člověka s přírodou anebo by nás lákala si zde postavit dům. Týna s sebou sbalila ještě víc věcí, ale to jsme se dozvěděli až cestou. Šli jsme směrem stále do kopce na Trojrožku, průběžně sbírali houby, povídali si o možnostech příštího tábora (tábora Šamanů) a o tom, že bychom mohli – my větší – náš týden strávit v týpkách. Taky jsme se učili určit houby, které zatím neznáme. Kousek od vrcholu stoupání jsme potkali těžaře. Ti nám trochu překazili plány, protože u nich nešlo tábořit, což jsme tam měli v plánu. Šli jsme tedy ještě dál a asi po kilometru zastavili v dost divokém lese, kam se šlo jen těžko dostat, protože cesta sem byla rozvodněná a bahnitá. Boty jsme měli úplně mokré. Předpoklad byl správný, kolem v následujících dvou hodinách projel jen jeden offroadový motorkář. Týna vyndala kotlík, mouku, vodu a hrachovku a zadala úkol: kluci měli udělat ohniště, oheň, připravit si chlebové těsto na hada, toho upéct a k tomu navíc uvařit tu polévku. To znamenalo i udělat dvě vidlice a klacky na zavěšení kotlíku a pečení. Mohli použít nůž a sekyrku a přirozeně i sirky. Všechno se to hezky podařilo a bylo to moc fajn. Cestou zpátky jsme ještě sbírali smolu na fakule a taky další houby, navíc hoši vylezli na každý posed, co byl poblíž, přičemž ten poslední byl fakt vysoko a Dragon v něm našem vystřelený náboj do kulovnice. Zpět jsme se vrátili dost utahaní až pozdě odpoledne.

Další program vedl Petr a připravil dvě meditace. V první jsme si lehli do trávy, měli vnímat zem pod námi a nekonečnost nebe nad sebou. Ležet jsme měli tak, abychom neviděli nic jiného než nebe. Po chvíli jsme si to měli v mysli otočit a představit si, že si to nebe a země ve vesmíru prohodily a my teď na zemi ležíme přilepení nahoře a koukáme dolů na bezkonečné mraky a nebe. Zajímavý pocit! Druhé cvičení bylo o kontaktu s přírodou, jak jej obvykle neprožíváme: měli jsme jít každý sám na pár minut do lesa a požádat přírodu (stromy, keře, květiny) o pohlazení.

Potom jsme ještě doma hráli Týnou vyrobenou deskovku nazvanou Boj s pouští. Jako prolog k ní jsme si povídali o tom, jak tragicky se stupňuje rychlost odlesňování planety a co to může znamenat pro biodiverzitu i živé tvory včetně člověka. Hra spočívala v tom, že jsme začínali na malovaném herním plánu jako obyvatelé Afriky na hraně pouště u řeky, kde se ještě je možné slušně uživit. Kdo hodil na kostce sudé číslo, mohl si vzít jednu kartičku z balíčku pozitivních (kde bylo popsáno, jak se může člověk zachovat správně v boji proti dezertifikaci, jak se procesu rozšiřování pouští a polopouští říká odborně), a když hodil číslo liché, bral si kartu z balíčku negativních. Na těch bylo popisováno na tři desítky příkladů, jak člověk postupu pouště svým nezodpovědným chováním napomáhá. Podle toho jsme postupovali na herním plánu. Vítězem byl ten, kdo se udržel co nejdál od pouště, slumů a bídy městských chudinských čtvrtí.

Večer jsme zase měli osobní volno.

 

20. 7. úterý – Vzhlížet k vesmíru shlížet k nepatrnostem

Ráno jsme si povídali o astronomce Marii Mitchelové a fyzikovi Andrews Millikanovi, jeden ojevitel komety, druhý průkopník ve zkoumání složení atomů a sil, které v nich působí. A říkali jsme si, jak je oboje, pohled vzhůru i pohled dolů, důležité. Pak jsme si povídali o symbolu čtyřnásobného ohně a přípravách našeho slavnostního závěrečného ohně, na kterém se budou všichni podílet – každý jej zapálí z jedné strany. Rozdali jsme si strany a cesty: Dragon strana sever – světlo duch – cesta síla, Kamzík strana západ – světlo tělo – cesta krása, Fox strana východ – světlo služba – cesta láska, Týna jih – světlo mysl, cesta pravda. Budeme zapalovat nejkratším způsobem. Ale musíme k tomu vyrobit fakule, a tak jsme se do toho hned pustili. Tavíme smolu, to trvalo nejdéle. Pak obalujeme tyče, co kluci včera nachystali, střídavě gázou, smolou a jehličím, a než přijeli Dáša s Evou a menšími kluky, měli jsme dvě vrstvy. Pak jsme přidali po obědě ještě třetí, ale víc to nešlo, zase zítra.

K obědu jsme měli tortellini. Pak jsme se dívali na kratičké video z čajového obřadu v Koreji a povídali si o mistrovství jeho přípravy jako o formě meditace v tichu. Kluci se rozdělili do dvojic, Kamzík s Foxem, Henrik s Vaškem. Ostatní nechtěli, a každá dvojice měla nasbírat rostliny na specifický čaj, uvařit ho a připravit jeho servírování včetně předmětů a dekorací. Fox skvěle vydesignoval jejich ovocný nápoj (smíchali nejrůznější lesní plody s jetelem) a Kamzík vybral i hudbu. Druhá dvojice měla čaj ze směsi bylin včetně mateřídoušky a levandule a výborně chutnal. Servírování se moc povedlo, opravdu výjimečně v tichu.

Potom připravila Dáša keramické skládanky srdce – máš vnitřní svět. Moc se povedly, včetně spárování a Eva správně konstatovala, jak někteří jsou monochromatičtí a jiní pestří, nic mezi 😊. Dáša všem ještě rozdala bingo, kartičky s hledáním přírodních motivů, s tím, že všechno mají najít do konce pobytu. Ale rozpoutala hotovou horečku v lovení předepsaných věcí, nikdo jako by neslyšel to „do konce pobytu“. Za půl hodiny už měl každý většinu.

Pak jsme se vydali na procházku a hned zkraje navíc hledali podle šesti různých ústřižků barevných papírů v přírodě barvu co nejpodobnější té na papírkách. Některé vycházely s překvapivou shodou! A to dokázali najít i ti nejmenší z nás. Došli jsme až ke strašínskému kostelu, kde nás pán pustil dovnitř, a pak jsme šli zase zpátky. K večeři jsme udělali toasty, kluci (malí i velcí) hráli ping pong, a potom připravili venku oheň. A připravili ho skvěle, už jsou zběhlí, a navíc dobrá parta. (Obrovský úspěch tohoto tábora je, že se úplně každý, kdo to dosud neuměl, naučil škrtat sirky, i ty nejmenší.) To znamenalo druhou večeři, protože jsme pekli buřty. Tedy někteří i borůvky, jahody a rybíz. V devět hodin jsme začali vše balit, uklízet a udělali jsme uzavření dne. Každý říkal, co se mu líbilo: dvakrát to byla výroba srdcí, dvakrát výroba fakulí, jednou oheň a jednou ping pong. Bodování jsme opět inovovali, tentokrát větší předali své cesty menším: Kamzík Vaškovi, Dragon Kájovi a Fox Františkovi. Měli je i bodovat a udělit mohli až sedm bodů plus říct za co. A vystihli to skvěle! Navíc každý dostal celých sedm bodů. Pak už začalo mytí a zalézání do pelíšků.

 

21. 7. středa – Mlčet, či nemlčet?

Ráno zapaloval kalich Kája, a pak jsme si povídali o tématu dne. Osobnostmi pro dokreslení byli Alister Hardy a Rachel Carsonová – oba nemlčeli, i když jim názory, které projevili, dost znepříjemňovaly život. A jako příklad, kdy mlčení je výmluvné a dostačující, jsme si četli povídku Stoupání na horu od E. T. Setona.

A pak jsme si inspirováni Rachel Carsonovou kreslili do mapy světa původ nejrůznějších druhů potravin a to, odkud se k mám dovážejí, nebo zda jsme v něčem soběstační, případně zda je i vyvážíme. Následovala odpočinková aktivita, společný ping pong. K obědu byly plněné uzené knedlíky, a pak už následoval Dáši program, vyrábění prstových labyrintů. Měli jsme k dispozici hodně motivů jako vzory pro inspiraci, ale ideálem bylo udělat si vlastní cestu (ke svému nitru, srdci, přáním). Malovali jsme si nejprve anilinkami návrhy, a potom je přenášeli do hlíny. To zabralo docela dost času, a kdo chtěl, mohl si udělat i těžítko s nápisy či osobními znaky.

Fox s Kamzíkem připravili malým klukům stopovačku od domu k hájovně. Cestou měli najít patnáct lístečků s jednotlivými úkoly nebo otázkami. Malí kluci byli nadšení. Když se mě pak ptali, jaká otázka se mi líbila nejvíc, byla to tahle: Na rozdělávání ohně potřebuješ: a) vodu, pistoli, meč, b) lávu, tygra, mámu, c) klacky, sirky, ohniště.

Stopovačka pak organicky přerostla v nadšené houbaření všech – a úlovky byly skvělé! Po návratu jsme udělali k večeři rybí prsty, přijel PS, a Kamzík s Foxem připravili další hru: Boj proti zlému čaroději. Kluci dostali opálený dopis, který vysvětloval legendu a pravidla: museli najít a nasbírat patnáct věcí, které u obchodníka v lese mohli směnit za zbraně proti čaroději a za lektvar nesmrtelnosti. Pak jim ještě obchodník ukázal cestu k čarodějově chatrči. V boji čaroděje přemohli a odnesli si poklad: křišťálové kuličky. No a následovala poslední atrakce dne, malování hennou. To jsme si užili všichni! Den jsme zakončovali až se soumrakem v devět hodin. Zhasínal Vašík.

 

22. 7. čtvrtek – „Spravedlnost“ světa a kdo se o ni stará?

Den jsme zahajovali okolo čtvrt na deset, po snídani, a chvíli si povídali o spravedlnosti. Na otázku, jestli je svět spravedlivý, nepanoval jednoznačný názor. Někteří z nás si myslí, že určitým způsobem spravedlivý je. Pak jsme se bavili o tom, jestli může být spravedlivý, a co pro to dělat a také si říkali příklady některých osobností, které se o to zasloužily. Z unitářů jsme zmínili Jamese Josepha Reeba a Ashleyho Montagu. Nakonec jsme se rozdělili do dvojic a každá dvojice dostala sušenky – ale rozdělené tak, jak jsou ve světě rozdělené příjmy: jedna dvojice 75 % sušenek, druhá 23 % a třetí jen 2 %. To vyvolalo okamžitě nevoli, takže jsme si vysvětlili, že to je nespravedlivý model odrážející skutečnost, ale pak se měli rozdělit spravedlivě. Tedy někdo se části sušenek vzdát. Bylo to o to složitější, že nevěděli, kolik sušenek ve skutečnosti je, a dalo to práci i spoustu pokřikování. Sníst je mohli v momentě, kdy každý sám za sebe prohlásil, že je s dělením spokojený. Zajímavá zkušenost!

Na to navázal Petr s programem malování osobního erbu. Měli jsme ho rozdělený do šesti polí v tomto pořadí: Co jsem kdy vykonal nejlepšího, co vystihuje mou rodinu, co mi udělá radost, co rád jím a piju, co bych udělal, kdybych byl na chvíli pánem světa, co je pro mne na světě nejkrásnější, a nakonec jsme měli zapsat své motto, tedy kdo jsem. K obědu byla houbovka, kterou uvařila Eva ze včerejšího sbírání, moc dobrá. Po obědě jsme s Dášou vyráběli keramické lapače snů (přesněji řečeno dekorovali jsme je, keramické základy vyráběla Dáša doma). Vypadaly krásně, ale dalo to fušku. Jeden jsme udělali i pro Unitarii, každý k němu přivěsil jeden svůj vyrobený ocásek. Potom jsme odměnili Vašíka, Káju i Fandu levandulovými polštářky, jaké dostal každý účastník tábora.

Okolo druhé Dáša odjela a my zbylí jsme zkoušeli techniku klasického tisku, linorytovou barvu jsme válečkem nanášeli na kuláčky ze starého dřeva a obtiskovali kresbu letokruhů. Vznikaly dvojbarevné velké plakáty a skvěle se povedly. Jednoduchá ukázka, jak lze pracovat s přírodninami ve výtvarné tvorbě. Pak pro nás Petr připravil super večeři: syrečky na tři způsoby – a pro ty, co syrečky nejedí, jsme uvařili puding. Zmizelo oboje! Před večerem jsme ještě vyrazili na dřevo a výplň pro zítřejší pagodu, abychom měli další stupeň příprav na slavnostní oheň. Následoval turnaj v ping pongu a ukončení dne – rozdělovalo se nejvíc bodů. A jsme skoro v cíli pouti Zemí příběhů. Kalich zhasínal Kamzík.

 

23. 7. pátek – Neobyčejné a obyčejné – lidé a jejich příběhy

Ráno v půl deváté už byli všichni vzorně u snídaně. Začal poslední den tábora. Kalich nám zapálil Fox a téma dne bylo vztaženo k tomu, jak vlastně zcela obyčejní lidé dokážou udělat neobyčejné věci. Jako příklad nám posloužila unitářka Margaret Barrová, anglická učitelka, která v roce 1938 založila základní školu v Indii, v Khasi Hills, vysoko v horách ve státě Meghalaya, kam se jako mladá vydala. Ta škola díky ní funguje dodnes.

A rovnou jsme navázali dnešním zásadním programem: velkou výpravou, kterou absolvovali Fox, Dragon a Kamzík společně, bez dospělých, jen podle cesty zakreslené v mapě. Cestou měli plnit deset úkolů spojených s místními pamětihodnostmi a zdejší přírodou. Měli je popsané v zapečetěných papírkách a vždy měli otevřít jeden podle místa, kam právě došli. Cestu měli naplánovanou na zhruba deset kilometrů, ale dvakrát si trochu zašli, takže ve skutečnosti šli zhruba patnáct. Jeden úkol se jim nepodařilo splnit, na Pohorsku nenašli lom. Jinak to bylo ovšem dobré, i když se to neobešlo bez napjatých situací. Cesta jim zabrala celkem pět hodin. Naštěstí jedním z úkolů bylo i občerstvit se v Nezdicích v obchodě. Poklad pak na poutníky čekal zavěšený dost vysoko na jednom smrku u jezírka ve starém kufříku. Chvilku trvalo, než ho kluci našli, ale pak ho dostali dolů i bez žebříku. Největší problém se ukázal až potom, neuměli totiž otevírat staré kufříky 😊. Nicméně nakonec vše dobře dopadlo a okolo půl čtvrté měli otevřeno a nalezeno.

Potom odjel Petr a my jsme na poslední důležitý program zůstali sami: po krátkém odpočinku a pozdním obědě (uzené s hráškem) bylo potřeba dokončit přípravy na slavnostní oheň. Kluci postavili krásnou pagodu i malé pomocné ohniště pro zapalování fakulí. Všichni uměli své texty, oheň jsme chtěli zapálit podle zákonů lesní moudrosti ze čtyř světových stran. Fox světlo lásky z východu, Týna pomohla z jihu světlem pravdy, pak zapaloval od západu Kamzík světlem krásy, a nakonec ze severu Dragon světlem síly. Provedli to nad očekávání dokonale, snad i proto, že to bylo bez publika. Nikdo se nezakoktal, nikdo nezapomněl text ani scénář celé slavnosti. Pak, když pominul největší žár čerstvě zapáleného ohně, jsme si povídali, co se komu na táboře líbilo nejvíc, co komu utkvělo. Foxovi mozaikové květníky. Dragonovi výroba fakulí, příprava a slavnostní zapálení ohně. Kamzíkovi meditace, k nim se chce vracet. Ale to je jen zjednodušené a zkratkovité vyjádření toho, co se nám honilo hlavou, Zážitků bylo hodně a nechtěli jsem je přebíjet dalším programem. Večer už byl odpočinkový. Společně jsme se podívali na jeden animovaný film, spíš jako katarzi prožitého a šli brzy spát. Ráno tábor skončil…